Německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger (nar. 1929) má za sebou vývoj od typického západního „osmašedesátníka“, krajního destruktivního levičáka, k postoji ve středu a na pravici... V poslední době se často věnuje evropským tématům – a to s názorem (mám-li to shrnout svými slovy) „Evropa ano – zato bruselští byrokraté ne“.
List Frankfurter Allgemeine Zeitung uveřejnil nedávno jeho analýzu současné situace pouze v otázkách, na které si čtenář musí odpovědět sám...
To, že jeho „Čtyřicet zákeřných otázek o Evropě“ mohlo vůbec vyjít v prestižních novinách, svědčí o posunech v německém pohledu na Evropskou unii, evropskou byrokracii, evropskou jednotu. Některé posvátné krávy poválečného Německa začínají konečně umírat na úbytě.
Enzensbergerova otázka číslo 6, jedna z „nejzákeřnějších“, zní takto: „Dokážete rozluštit akronyma EZB, EFSF, ESM, EBA a IMF?“ A autor pokračuje: „7. Domníváte se, že ve většině evropských zemí od určité doby už nevládnou demokraticky legitimované instance, nýbrž tyto zkratky? – 8. Volili jste je ve volbách? – 9. Zmiňuje se o nich německá ústava nebo ústava nějaké jiné evropské země? – 10. Dozvěděli jste se v posledních letech, že k jejich rozhodnutím neexistuje alternativa?“
Pro křesťana je zvláště zajímavá otázka číslo 26, jež odkazuje na zásadu subsidiarity, která má svůj původ v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno (1931) a která je formálně stále mezi zásadami Evropské unie: „Věděla evropská komise, co znamená cizí slovo subsidiarita? A pokud ano, zapomněla to?“
V některých otázkách se Hans Magnus Enzensberger ptá čtenáře na souhlas se signifikantními citáty. Občas jde o aforismus (Karl Deutsch /1912–1993/: „Moc je privilegium nemuset se učit“), jinde je to závažnější, například: „Něco rozhodneme, pak to postavíme do prostoru a nějakou dobu čekáme, co se bude dít. Když se neozve žádný velký křik a nenastanou vzpoury, protože většina lidí vůbec nepochopila, co se rozhodlo, tak pokračujeme – krok za krokem, až už není možná cesta zpět.“ Jean-Claude Juncker, předseda skupiny států platících eurem, v roce 1999.
Enzensbergerovo zamyšlení, jeho hozená rukavice současnému evropskému establishmentu, končí takto:
„38. Byla demokracie skutečně tak špatná myšlenka, že na ni v případě nouze můžeme rezignovat?
39. Neukazuje příklad Číny, že i bez demokracie to může nějaká země ve znamení globalizace dotáhnout na velmoc?
40. Je v důsledku toho zbavování občanů politické svéprávnosti neodvratné a je ekonomické vyvlastnění nutný důsledek?“
Enzensbergerovy otázky:
O něm:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_Magnus_Enzensberger
O zásadě subsidiarity: