Po opětovné neúspěšné kandidatuře na prezidentku České republiky vyzvala Jana Bobošíková k povolání Václava Klause do zbraně. Přání obratem Václav Klaus splnil, jenže Václav junior. Napřed se opřel do Lidových novin pro předvolební doporučení čtenářům podpořit Karla Schwarzenberga a doplnil to parodováním jeho zpěvu české hymny s německou výslovností. Na petici rodičů, která vznikla z odporu vůči jeho zatahování politiky do výkonu pedagogické funkce, zareagoval vpravdě klausovsky, po vzoru svého otce. Namísto omluvy dodal ještě obvinění otce prezidentského kandidáta Schwarzenberga z vlastizrady a nacistických postojů. Autor knihy, ze které Václav Klaus ml. čerpal, se ohradil a označil uvedenou informaci za neúplnou a vytrženou z kontextu, ve kterém pak následuje odmítnutí takovéto skutečnosti. Historici upozorňují naopak na české vlastenecké postoje Karla VI. ze Schwarzenbergu a jeho účast v odboji na konci války. Manipulací s fakty a neférovým útokem na čest člověka, který se nemůže bránit, protože již nežije, prokázal Václav Klaus svou spřízněnost s metodami komunistických kádrováků i nacistů. Ostatně obojí vyhnali Schwarzenbergy z této země. Pan učitel Klaus má tedy nač navazovat. Nechtěl bych, aby moje děti se staly jeho studenty. Třeba takové hodiny etiky by v Klausově podání nabyly jistě dialektické povahy. Prozíravosti také pan Klaus ml. mnoho nepobral. Co kdyby se někdo jej na oplátku zeptal, co dělali jeho prarodiče v 50. a 70. letech minulého století, na které straně či lépe v které straně „stáli“? Protože nejsme normalizační kádrováci, budeme doporučovat jednu odpověď, za svoje předky nikdo nenese zodpovědnost. Za výchovu svých dětí naopak ano.

Na podpoře Miloše Zemana v prezidentské volbě se shodnou oba Václavové Klausové. A nejsou na naší politické scéně sami. Proto Václav Klaus prezident musel přijít s další originální myšlenkou, proč preferuje stejného kandidáta, jako komunisté a vedení ČSSD. A nebyl by to on, dialektik jeden, aby jej nenapadly hned dvě. Prvá jako by z oka vypadla argumentaci jeho syna. Právo být prezidentem má dle něj jen ten, kdo „patří do této země, který je součástí této země, kdo tady strávil svůj život“. Co naplat: jsme zpátky u komunistů. Ti do téhle země patří, prožili zde svůj život, bohužel jsou dosud součástí jejího politického života. Pro ně byla některá „období lepší“, abych citoval pana prezidenta, a pro ty, kdo s nimi nesouhlasili, „zase horší“, abych rozvinul (po svém) celou jeho vznešenou myšlenku.

Nepřekvapí, že se nezmíní o krátkém členství Miloše Zemana v KSČ na konci 60. let. Vždyť to je typický český osud, strana měla přes milion členů. Druhá myšlenka je stejně tak podnětná. Pan prezident se nerozhodl pro kandidáta levice proti kandidátovi pravice, protože pravice ve volbách neuspěla a do druhého kola postoupili dva levicoví kandidáti. Pokud se dobře zamyslíme nad předcházejícím prezidentovým tvrzením a zvážíme, kdo do téhle země podle něj patří, jaká byla její minulost a kdo je tu vlastně podle něj „doma“, tak musíme dospět k výsledku, že je jasné, že mají-li výsledky voleb odrážet realitu naší společnosti, nemůže zde být žádný nelevicový kandidát. Jak by k tomu lidé-komunisté a postkomunisté, co jsou celý život s Českou republikou spjati, přišli, kdyby na Hradě chtěl sedět nějaký pravičák nebo cizinec. Takového by mohla vybrat pouze média a nikoliv občané, jak prorokoval prezident dříve.

Protože Václav Klaus je konzistentní v tom, jak je jako každý živý tvor nekonzistentní, stačil nám ve své poslední politologické teorii popřít celé své předešlé učení o tom, že dělení na pravici a levici není vůbec překonané, protože odpovídá přirozenému rozdělení zájmů ve společnosti na dva odlišné názorové tábory. Poslechneme-li Václava Klause „za mlada“, nemusíme pátrat po tom, jaká hrozná událost naši zemi postihla, jestli nějaká občanská válka nebo genocida, že zmizela circa polovina občanů. Nezmizela, jen si za svého kandidáta vybrala někoho jiného než jediný opravdový český pravičák. Václav Klaus je konzistentní v tom, jak často říká něco jiného, než udělá. Zažili jsme s ním, jak se z aktivního prezidenta stal aktivistickým, jak se z obránce tradičních hodnot a rodiny stal téže noci záletníkem. Pochválit však můžeme dnešní komunisty, kteří jimi byli i dříve. Jsou dokonale konzistentní (a vůči české transformaci v demokracii rezistentní). Ti vždy také hlásali něco jiného, než dělali poté, co se zmocnili moci.

Média analyzovala, že za překvapivým úspěchem Karla Schwarzenberga stojí sociální sítě a že se volební štáb Miloše Zemana s jejich masivním využitím pustí do přesvědčování mladých, aby se dozvěděli, koho vlastně podporují. Jak řečeno, tak se stalo. Internetem se šíří množství zaručených zpráv o bilderbergiánském spolku a dalších cizích spiknutích, řízených bohatými zlými Američany, se kterými zrazuje vlast cizák Schwarzenberg a jeho rodina. Jenže jsou anonymní, jak se sluší na hlubokou sabinovskou tradici kompro a takzvané Analýzy pana Dolejšího, všech těch práskačů, bomzáků a důvěrníků, kterou předchozí režimy zavedly jako způsob komunikace se svými občany. Volební štáb Miloše Zemana se k nim nehlásí. Volební kampaň se rozběhla na plné obrátky a první dávku z hnojometů vypustil Václav Klaus mladší. K dobré synchronizaci takovéto negativní kampaně, jak se odborně decentně nazývána, patří, že jednotlivé prvky do sebe zapadají a kroky navazují. Vhodně se zapojil i Klausův tatínek, aby dodal podvrženým informacím na věrohodnosti svým veřejným vystoupením, že mu jde o jednu věc, aby byl zvolen ten, kdo sem patří.

Sem tam někoho, nejen autora tohoto textu, napadne nějaká myšlenka, vyslovená jako všeobecné moudro. S některými si dovolím občas nesouhlasit. V posledních dnech je to názor, že v těchto volbách nejde o střet dobra se zlem. Pravda, člověk je tvor nedokonalý, proto nikdo, aniž by byl lhář, nemůže sám sebe označit za nositele dobra. Neplatí to ale naopak a v absolutní rovině. V běžném slova smyslu je však podstata našeho rozhodování ve volbě mezi dobrem a zlem pravdivé tvrzení. Nikdo se záměrně nerozhoduje pro sebe pro to špatné, každý chce zvolit to dobré. Volba mezi dobrem a zlem je tou nejsamozřejmější a nejvšednější součástí našeho každodenního života. Proto se nemůže vyhnout ani našemu jednání a rozhodování v politice. Podstatou, podle čeho se rozhodujeme, co je pro nás dobré a zlé, odvisí od našich měřítek, kritérií. Ve veřejném životě jsou nazývány hodnoty. Každý, kdo je zodpovědný a chce, může sledovat, podle jakých hodnot se ti, kteří se ucházejí o náš hlas, řídí. Nejlépe to poznáme dle výsledku jejich jednání. To platí o chování kandidátů a jejich volebních týmů během kampaně, znalosti o nich samých z minulosti.

S oslovením celé šíře levicové části spektra má Miloš Zeman již zkušenost z voleb v roce 1998. Při nich zabral tak mohutně, že zcela vyluxoval nejen všechny levicové alternativy k ČSSD, ale i elektorát Sládkových republikánů, kteří se již od té doby do žádného zastupitelského sboru nedostali. Dnes je jejich ideovou nástupkyní strana Jany Bobošíkové. Jestliže Miloš Zeman opět vyhraje, máme se opravdu nač těšit, kdo s ním vstoupí do Pražského hradu hlavní branou. Pokud se tomu, co s ním na Hradě nastane, budeme divit, počastuje nás nějakým svým bonmotem, a jak má v oblibě, poctí titulem pitomci.