Když jsem se díval na včerejší (17. ledna 2013 v pražském divadle Hybernia) televizní diskusi Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem, zaujalo mě, jak byl Miloš Zeman laskavý a milý; všelijak svého oponenta chválil, mluvil, jako když másla ukrajuje, ba dokonce mu i zatleskal. Doopravdy sladký. Až lepkavý. I tehdy, když vynesl své domnělé eso a Karla Schwarzenberga napadal, že hájí zájmy sudetských Němců proti zájmům České republiky, prohlásil, že ho neobviňuje, že se jen ptá... Zvláštně to celé korespondovalo s obrazem, jaký po sobě Miloš Zeman zanechal při svém předchozím politickém působení, než odešel (jak tehdy říkal natrvalo) do politického důchodu na Vysočinu. Zvláštně to korespondovalo i s důvodným podezřením, že se tým Miloše Zemana pokusil o zablokování internetové prezentace Schwarzenbergových přátel... Bolestně potlačovanou agresivitu tak Zeman projevoval jen občasným kousnutím do moderátora Václava Moravce.
Znamená to nějakou změnu? Je snad před námi jiný Zeman?
Ne. Myslím, že Miloš Zeman dovedl vždycky být „dobrotivý“ a současně útočný.
Sledoval jsem ho, jeho politiku i jeho způsob jednání celá 90. léta. Od časů, kdy vystupoval jako vtipný prognostik, bavič svého druhu, s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou v divadle Semafor, přes jeho působení za Občanské fórum ve Federálním shromáždění, kdy třebas při „pomlčkové válce“ (kdo už si dnes vzpomene, co to bylo!) sdělil, že pomlčka není ani rozdělovník, ani spojovník, nýbrž „sporník“... Myslím si, že sám Miloš Zeman je něco jako sporník. Sledoval jsem pak jeho nástup k moci v battle-dresu ČSSD. Vzpomínám si na tiskovou konferenci v Ivančicích po jeho cestě okresem Brno-venkov, na niž jsem přišel jako jediný novinář, nikoho jiného tehdy Zeman nezajímal, a on se mi dobrotivě věnoval a odpovídal na moje otázky, sedě se svými spolupracovníky za soustolím pokrytým bílými ubrusy. Slyšel jsem, jak při besedě s voliči odpověděl na dotaz o vlivu zednářů v České republice, že zednáři byli nějaká sekta, která působila v 19. století.
Nezapomněl jsem, na rozdíl od tolika jiných lidí, na jeho lhaní v bamberské aféře, když se prozradilo, že sliboval za peníze ministerská křesla ve své budoucí vládě. Mohl bych vzpomínat dlouho. O politickém stylu Miloše Zemana jsem i přednášel. Vzpomínám třeba na všudypřítomný plakát, na kterém byl spolu s Petrou Buzkovou, tu později označil za línou couru, a Stanislavem Grossem, toho včera označil za nejhoršího premiéra, jakého Česká republika od konce komunismu měla... Když však tehdy kolovala počítačově upravená verze tohoto plakátu, s úsměvem reagoval na moji žádost, pronesenou v dolní parlamentní restauraci, a na tuto karikaturu se podepsal. Vzpomínám si (ale kdo si na to dnes ještě vzpomene), že vyzval tehdejšího předsedu České biskupské konference Jana Graubnera, aby se církev úplně vzdala výnosu z dosud restituovaného majetku (na základě výčtového zákona). Zeptal jsem se tehdy Miloše Zemana na tiskové konferenci v Lidovém domě, zda se ČSSD vzdá se výnosu z Lidového domu, který restituovala. A on mi odpověděl, že to nejde, protože ČSSD má dluhy.
Miloš Zeman působil v české politice dlouho. Myslím, že je pořád stejný. Nejen teď je laskavý, dobrotivý, až sladký. Sladký jak mucholapka.