13.30 
Přivážím dceru k volební místnosti. To by tak hrálo, aby někdo z naší rodiny u voleb chyběl. Ať už to dopadne jakkoli, budu mít svědomí čisté.

14.00
Odjezd do Prahy. Dostali jsme od dětí darem vstupenky na muzikál Quasimodo. Naposled jsme viděli Bídníky a byl to krásný zážitek.

14.30
Cestou mi volají výsledky z prvního okrsku v naší obci. 42 ku 24.
„To ještě nic neznamená,“ utěšuji se.
Za dvacet minut volá druhý okrsek. Dvě ku jedné. Tenhle okrsek je reprezentativní! Jak říká můj dobrý kamarád, je vymalováno.

15.30
Návštěva u švagra. Volil jako pravý Pražan. Výsledek nese statečně. Útulný byteček v pátém poschodí, s výhledem na plzeňskou výpadovku. Já bych tu žít nedokázal.

17.00
Metro. Přesun do divadla. Nudím se a sleduji plakáty Linky bezpečí:
„Pořád se mi vrací taková myšlenka. Že kdybych nebyla, všem se uleví. Jsem pro ně zklamání. Parchant, co to nikdy nikam nedotáhne. Ale už to mám promyšlený. Tajně jsem mámě vzala nějaký prášky na spaní. Nepřišla na to, a i kdyby, už ji nemůžu víc zklamat. Počkám, až odjedou k babičce, a...“
„Už nemůžu dál. Ruce i nohy mám samou jizvu. Je to tak tejden, co mě máma nachytala v koupelně. Zapomněla jsem zamknout. Došlo jí, proč se nesvlíkám, ani když je vedro. Musela jsem jí slíbit, že už to neudělám. Fakt bych si přála to vydržet, ale nejde to. To napětí je nesnesitelný. Jenže ty výčitky taky. Blbej, začarovanej kruh. Jediná úleva je prostě vzít žiletku a…“
A podobně další. Paní Baudyšová (ředitelka linky) na webu tvrdí, že plakáty jsou určeny pro dospělé lidi. Že by mladiství pasažéři neuměli číst?
Nedávno jsem zhlédl dokument o řádění „juvenilní justice“ ve Skandinávii. Stovky a tisíce dětí vytržených z rodin pod malichernými záminkami. Často to začíná nevinně telefonátem na severské linky bezpečí. Je-li ten pořad z 10 % pravdivý, měl bych ty plakáty strhat.

18.00
Divadlo Hybernia. Muzikál začíná. Příšery, až na konci jsem poznal netopýry, vylézají na kovovou, celkem nápaditou konstrukci.
Zpívá a divoce gestikuluje muž v černém. Démonický hlas i text, na pódiu tančí tři ďáblové.
„To bude kněz,“ říkám si. Trefa do černého. Marian Vojtko má skvělý hlas. Během představení lže, přizabije soka, znásilní (bohudík pouze v náznaku) Esmeraldu a zemře rukou Quasimodovou.
V muzikálu je trvale „eroticky dusno“, Esmeralda se v lesbických náznacích mazlí se svou kozou (představovanou tanečnicí). Tu si v závěru vezme v představení přítomný Victor Hugo (pro neznalé: to je autor předlohy), který zpívá cosi o laskání s jejím vemenem.
Vyzdvihnout je třeba akrobatické i taneční umění účinkujících a ve většině, s výjimkou Jana Krause v roli Phoeba, výborné či solidní pěvecké výkony.
Hudba ve srovnání s prvoligovými Bídníky však reprezentuje okresní přebor a texty, dost často čtyři opakující se věty, také za mnoho nestojí.
„Kdysi se pro lásku umíralo.“ Tak zní reklamní slogan muzikálu. Ne, dneska už ne. Proč umírat pro něco, co se dá koupit.
Co na tom, že děti, oběti našeho sobectví, berou drogy a končí s prázdnou tubou léků v ruce. Nic přece nemá smysl. Vždyť jim už odmalička z hlavy vytloukáme tu zničující, pokryteckou iluzi, že existují věci, pro které stojí za to i umřít.

23.30
Konečně doma. Ráno lhát nebudu. S taktem dětem sdělím, že se dárek zrovna nepovedl.
A dodám moudro, které jsem často (a bez pochopení) slýchal od svých předků. Že bez víry v Boha skončíme v prezidentských volbách, ve výchově dětí i v muzikálu na místě, jehož název zcela jistě neunesou stránky Skleněného kostela.