Většina problémů v dětském věku má svůj počátek ve zvědavosti nebo dobrých úmyslech. Pokud se nám – díky rostoucím životním zkušenostem – podaří obojí zvládnout, můžeme se v dospělosti naopak řadě problémů vyhnout.

Na mne sedla zvědavost minulý týden. Zná to asi každý, kdo čte noviny nebo sleduje zpravodajství. V toku informací o libovolném problému se zničehonic objeví prázdné místo, chybějící dílek skládačky, který je pro celé vyznění reportáže klíčový, přesto ale nezazní. Ten zvláštní verbální tanec zainteresovaných osob a institucí kolem skutečností, o kterých se nemluví, vymezuje nová tabu ve veřejné diskusi v éře politické korektnosti.

V minulých dnech jsem v několika novinách četl o stížnosti šéfredaktorů kulturních časopisů ministryni kultury, v níž zaznělo, že i když dostane ministerstvo kultury letos o 400 milionů Kč více, rozpočet na aktivity tzv. živého umění se sníží o 100 milionů, tedy o více než ¼.

V ten okamžik si i méně pozorný čtenář položí otázku, kam ministerstvo vložilo těch 400 milionů Kč navíc. Kdopak se těší přízni českého státního aparátu? Památky, knihovny, galerie nebo snad – církve? Proč si dotčení šéfredaktoři nestěžují na nespravedlivé přerozdělení, které je poškodilo a jiné zvýhodnilo? Proč se to v tisku nepropírá a Česká televize o tom nemluví? (Těžko uvěřit, že by 100 a 400 milionů Kč pro ni bylo nicotnou položkou, když je ČT ochotná nás v hlavním zpravodajství informovat o tom, že církve už od začátku roku požádaly o celkem 8 (minulý týden) a 16 pozemků (dnes).

Krátké nahlédnutí do tabulek státního rozpočtu a dešifrování vyjádření Ministerstva kultury odhalí, kdo získá těch 400 milionů Kč navíc, a jako bonus 77 milionů Kč z kategorie živé umění – je to státní příspěvek na spolufinancování evropských projektů. Dnes stát přispívá na předražené či zbytečné projekty (jako je třeba oprava konírny v Lednici za 312 milionů Kč, jak řekl hejtman Hašek, který opomněl připočíst dalších 62 milionů Kč na DPH), a jinde peníze chybí. Drobné projekty jsou rušeny kvůli projektům obřím.

Evropské projekty, to je Otesánek veřejných financí, který požírá stále víc peněz z domovských kapitol. Dobré úmysly rodičů přivedly Otesánka na svět, k dobrému to ale nesloužilo. V našem světě už sněd’ mámu i tátu (ty peníze z Bruselu jsou z větší části brány oklikou z našich daní), teď se zakusuje stále hlouběji do různých kapitol státního rozpočtu, i do živého umění, do divadel a časopisů. Ale u rozpočtů to nekončí. EU už zhltla žárovky, levnou elektřinu, levné povinné ručení pro ženy, sežrala možnost vzepřít se absurditám, jako jsou povinné energetické štítky pro budovy či povinné kvóty žen ve vedení soukromých firem, a chystá se zhltnout konkurenci na pracovních trzích i daňovou konkurenci, tedy možnost státu nastavit si takové daně, které považuje za vhodné. Brusel by rád daně vysoké. Šéf frakce Lidové strany Joseph Daul se nechal slyšet: „Není možné, abychom ve Francii měli 35hodinový pracovní týden, do důchodu odcházeli v 60 letech (hranice se ovšem bude zvyšovat na 62 let, pozn. F. S.), zatímco v Německu trvá pracovní týden 42 hodin a do důchodu se jde v 67. … Musíme se každý se svou fiskální a sociální politikou o kousek přiblížit ostatním. Samozřejmě že v Německu – nebo u vás v České republice – může pracovní týden trvat 40 hodin, rozdíly by ale neměly být příliš velké...“  … „Příklad od nás ze Štrasburku: štrasburská jatka jsou v družstevním vlastnictví. … Vyrábíme 22 tisíc tun masa ročně. Pokud tato jatka přesunu o deset kilometrů dál do Kehlu na německý břeh Rýna a nechám si stejný personál, který bude pracovat za stejných podmínek, přijde mě výroba téhož masa o 850 tisíc eur levněji. To je přece neúnosné, to bych ta jatka ve Štrasburku mohl taky zavřít. Takže logicky musím požadovat, abychom náš daňový zákoník harmonizovali s Německem.“

Život Otesánka ukončila v pohádce babička s motykou, která tak osvobodila všechny zhltnuté. Jak skončí evropský projekt, si netroufám odhadnout, pokud ale bude integrace a centralizace devastovat konkurenceschopnost a veřejné rozpočty evropských států se stejnou razancí, sázím na imaginaci Karla Jaromíra Erbena a motyku.