Václav Klaus znovuobjevitelem české cesty k opuštění demokracie

aneb Léčba Klausem po dvaceti letech

Významné osobnosti ovlivňují podobu společenského života, vlastním charakterem přispívají k vnímání pravidel společenského řádu a pokládají základy nadcházejícího režimu. Nemusí se jednat vždy o revoluci, zlomovou událost, nýbrž o nasměrování budoucího vývoje, plynulou proměnu k nové formě politického uspořádání. Příležitostí k takovému vývoji jsou nahromaděné problémy, které se zdají být stávajícími nástroji, politickými institucemi a pravidly jejich fungování neřešitelné. Nový obsah zpočátku důsledně dbá na dodržení tradičních vnějších forem řádu stávajícího, zachování dosavadních institucí. Teprve dodatečně se zrodí nové symboly, vzniknou nové orgány, které formalizují již dosažený stav a postupy vytváření politických rozhodnutí. Významnou událostí likvidace staré římské republiky byl vznik triumvirátu jako výraz vůle a moci řešit její krizi. Mocenský vzestup Napoleona Bonaparta logicky předcházel vzniku jeho císařství a ukončil život francouzské republiky, byť zpočátku probíhal jako inovativní řešení chaosu vyvolaného terorem a válkami za verbálního odkazu na hodnoty revoluce a zdánlivého pokračování v jejích intencích.

Václav Klaus, přestože zdánlivě neopustil svůj politický odkaz 90. let jako reformátora komunistického režimu, nahradil dřívější důraz na standardní fungování politických institucí liberálních demokracií Západu postoji, které již jasně formují novou podobu českého politického uspořádání. Je sice pravda, že o názorech Václava Klause suspendujících demokracii a o jednání podkopávajícím její základy bylo vyřčeno a napsáno mnoho. Dosud ale nebyly tyto skutečnosti vyhodnoceny ve vzájemných souvislostech, a tak z jednotlivých dílů skládanky nebyl rozpoznán celistvý obrázek režimu, který nám odcházející prezident namísto demokracie nabízí. Teprve poslední měsíce a týdny rychle doplnily scházející části puzzle. Jedním z nich je potvrzení trvalých společných mocenských zájmů tandemu Zeman–Klaus.

Krátký nástin charakteristiky podoby českého politického řádu nemůže zachytit a vyargumentovat všechny podklady, které bohaté veřejné působení Václava Klause nabízí. Abych se vyhnul zásadnímu zkreslení a tím vytvoření obrazu nepravdivého, budu uvádět jen skutečnosti notoricky známé, doplněné zhodnocením opřeným o jednoznačná a snadno ověřitelná fakta. Kvůli Klausově charakteristické výmluvnosti a mnohomluvnosti je třeba zdůvodnit, proč na rozdíl od zvyklosti dosluhujícího prezidenta nepojmenuji režim, ke kterému zemi od demokracie odvádí. Dosud není v odborné literatuře neúspěšná podoba výsledků společensko-ekonomické transformace v zemích východní Evropy natolik reflektována, aby takovémuto nedemokratickému uspořádání bylo přisouzeno věcně korektní pojmenování. Navíc přinejmenším dlouhodobý, možná „dočasně trvalý“ je výsledek tohoto procesu ke zkoumání k dispozici pouze na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku. Středoevropské státy měly dosud velmi silné předpoklady, aby se zhoubné tendence nezakořenily (například Mečiarovo Slovensko). Jedna věc je zřejmá. Nejedná se o tolik verbálně protežovanou postdemokracii, nýbrž o posttotalitu. Přestože některé procesy se mohou navenek jevit jako stejné, jejich podstata je odlišná. V postdemokracii by šlo o opuštění demokracie z důvodu ztráty hodnot, které ji udržovaly, naopak posttotalita je bytostnou návazností na totalitní rezidua a hodnoty a jejich zcela nepřerušenou kontinuitu s minulostí, jež mělké reformní demokratické snažení nedokázalo odstranit.

Zásadním faktem je, že Václav Klaus se v praktickém politickém provozu nikdy neztotožnil s podstatou demokracie garantující existenci svobod a práv občanů, dělbu moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Bylo by nošením sov do Athén, kdybych připomněl všechny Klausovy útoky na nezávislost justice, jejíž emancipaci od zájmů držitelů moci a vůli vlády nazývá soudcokracií. Za největšího nepřítele považuje Ústavní soud, protože jeho pravomoci nastavují zrcadlo jednání Václava Klause, které směřuje k oslabení demokratického systému (odvolávání soudců, svévolné uplatňování moci a pravomocí, například přezkoumatelnost jeho rozhodnutí či bezdůvodné nejmenování soudců). Současný počet soudců Ústavního soudu je na kritické hranici a jednou již prezident svojí nečinností přispěl k ústavní krizi znemožněním vykonávání pravomocí soudu z důvodu poklesu počtu jeho členů pod zákonnou mez.

K oslabení moci výkonné, tak jak je definována v ústavě, dlouhodobě a efektivně používá několik nástrojů. Neformální mocenské uspořádání, o kterém pojednám dále, slouží jako účinný nátlakový prostředek na již tak slabé vlády vznikající z chronické krize pramenící z neúspěšného vypořádání se s relativně silným postavením komunistů blokujících demokratickou proměnu protestních, protisystémových hlasů voličů na hlasy opoziční, zapojitelné do střídání pravicových a levicových vlád. Klaus přispěl významným způsobem k pádu pravostředové vlády Mirka Topolánka a velmi účinně diskredituje vládu Petra Nečase, která si ale mnohé důvody ke kritice vyrobila z vlastní přičinlivosti. Prezidentovo chování jakožto součásti moci výkonné velmi připomíná vnitrovládní opozici, kterou svého času tak dokonale ovládal šéf lidovců Josef Lux. V obtížných, těžko vysvětlitelných krocích vlády stojí Václav Klaus prakticky vždy v názorovém táboře opozice. Svoji přízeň dlouhodobě demonstrativně projevuje okopávačům kotníků premiérů jak z jejich vlastní strany (Tlustý, Bém, Ranienec, Schwippel, Šťastný, Šnajdr, Tluchoř a další), tak straně dříve tvořící vnitrokoaliční opozici, Vítu Bártovi a jeho Věcem veřejným. Téměř mimo zorné pole zájmu Václava Klause stojí parlament, přesto však neopomene využít příležitosti, aby atakoval alespoň jeho druhou komoru Senát, který projevuje větší míru nezávislosti a navíc je vybaven některými pravomocemi omezujícími svévoli prezidenta. Václav Klaus opakovaně nerespektoval vůli parlamentu a vůli vlády při bezdůvodném odkládání podpisu schválených mezinárodních smluv a také podpisu zákonů.

Václav Klaus však není jen destruktorem fungování ústavního pořádku v České republice, ale především i tvůrcem nového politického systému, jakési třetí cesty založené na neschopnosti dosažení standardů plnohodnotné demokracie a posílení kontinuity s předchozí totalitou. Tato třetí cesta se opírá kromě výše uvedeného oslabení funkce demokratických institucí včetně politických stran a jejich schopnosti reprezentace společnosti na budování neformálního silného postavení autoritativní osoby, která je ideologem nového řádu, jeho vykladačem a zároveň i uskutečňovatelem. Pokud bychom si vypůjčili příměr z oblasti ekonomie, za kulisami demokratických institucí spočívá rozhodující podíl politické moci na „šedé ekonomice“, která vytváří netransparentním způsobem rozhodnutí ve vlastním zájmu, skrytě před zraky voličů, kteří jim nerozumí. Z tohoto mocenského uspořádání je viditelná pouze hlava, špička pyramidy, která mu dává zdání legitimnosti právě koncentrací všech tří mocí, které jsou v demokracii normálně oddělené. Je to systém, kde chybí jak vzájemná kontrola jednotlivých složek moci, tak kontrola ze strany voličů, kteří jsou odkázáni pouze na vhození hlasu do volební urny. Stejně jako v případě poslední nepřímé i nedávné přímé prezidentské volby pak požadované výsledky v zájmu vládnoucího mocenského uskupení zajistí lobbisté typu Miroslava Šloufa. To je zásadní posun oproti původnímu způsobu prosazování politických kroků v případě ekonomických reforem v době transformace v 90. letech minulého století. Tehdy Václav Klaus na podporu svého veřejně deklarovaného projektu ekonomické transformace vytvořil ODS, která jej i jeho program podporovala. Když hrozil pokles jeho moci, opoziční smlouva s ČSSD Miloše Zemana mu umožnila nejen udržet si mocenské postavení, ale i ochranu ekonomicko-politických vazeb, které si vytvořil v předchozím období. Připomenu, že skupinu prvních vlastníků a správců privatizovaného majetku nazýval kapitány českého průmyslu (bývalé kádrové zálohy komunistického režimu). Zde lze rozpoznat první znaky vznikajícího systému vlády orientovaného na uspokojování zájmů a potřeb držitelů moci, nazývaného oligarchie. Nejvýznamnějším reprezentantem vlády oligarchie je současné Putinovo Rusko.

Základy konstrukce posttotalitního režimu Klaus položil již v polovině 90. let, kdy označil ekonomickou transformaci za ukončenou a o dokončení politické transformace naplněním ústavy nejenže nejevil zájem, ale začal tomu v mnoha případech intenzivně bránit. Platí to o vzniku Senátu, Nejvyššího správního soudu, reformě územní samosprávy a vzniku krajů, nebo jen prostě dokončení transformačních kroků, jako vzniku nových demokratických právních kodexů či schválení církevních restitucí, v zahraniční politice začlenění země do NATO a vstupu do EU.

Rozhodující politickou silou Klausova posttotalitního uspořádání je vznik jím řízené mocensko-ekonomické struktury. Aby k tomu mohlo dojít, Václav Klaus pochopil, že je nezbytné ponechat důležitou část ekonomiky pod vlivem státu. Proto odmítl ve druhé polovině 90. let pokračovat v transformačních krocích odstátněním celých významných odvětví, zejména polostátních bank a klíčových podniků. Vláda dosazuje politickým rozhodováním jak vedení těchto firem, tak má možnost ovlivňovat jejich chování na trhu. Tyto podniky jsou ekonomickou základnou mocenské struktury, kterou financují. Nejviditelnějším a nejznámějším případem je ČEZ. Václav Klaus a členové jeho rodiny nejenže působili v orgánech polostátních firem, což je ve vyspělých zemích krajně neobvyklé, ale také z nich profitovali, jako Václav Klaus mladší v případě gymnázia PORG, sponzorovaného právě významným způsobem ČEZ. Samotný Václav Klaus odlišnost ekonomických postojů mezi fungující demokracií a její deformovanou podobou (posttotalitou) označil jako protiklad mezi politikou orientovanou ve prospěch trhu a ve prospěch byznysu. Popsat jeho vlastní kroky nelze lépe.

Pro občany zcela nesrozumitelné střety se pak odehrávají mezi jednotlivými skupinami a aktéry formující se oligarchie, která si prostřednictvím státu snaží zajistit své ekonomické a mocenské zájmy, aby mohla ovlivňovat taková rozhodnutí, jakými byly např. fotovoltaické elektrárny. Cenové deformace, nesrovnatelné například se sousedním Německem, které podporuje také alternativní zdroje energie, jsou pak vykládány jen jako ideologický střet a tím se odvádí pozornost od skutečných mechanismů tvorby takovýchto rozhodnutí. Podstatou udržování vztahů mezi ekonomickými subjekty a politickou součástí mocenské struktury je neadresné vzájemné poskytování protislužeb. Z tohoto úhlu pohledu je například srozumitelný druhý aboliční článek prezidentské amnestie. Petr Pithart to pojmenoval dle anglické terminologie přirovnávající tento systém k chování primátů a jejich známému vzájemnému „drbání zad“. V českém prostředí však nejde o objev z oblasti etologie zvířat, nýbrž o pokračování principů šedé ekonomiky vzniklé v systému nedostatku zboží a služeb v plánovaném hospodářství v podání zprostředkovatelů takových obchodů zvaných „veksláci“, kteří dokázali zajistit jakoukoliv směnu zboží a služeb mezi mnoha navzájem anonymními subjekty.

K dokreslení předpokladu nerušeného fungování politického systému vytvořeného Václavem Klausem jsou potřeba ještě dva důležité kroky. Prvním z nich je umlčet svobodná média. Dokud se v provádění transformačních kroků setkával reformátor Klaus s jejich počáteční vstřícností a jistou podporou, bylo vše v pořádku. Jakmile média prezentují odlišné názory a dokonce jej usvědčují z rozporu mezi jeho slovy a skutky, nazývá takové působení médií mediokracie. Druhým krokem je nezbytnost umožnit co nejmenší participaci občanů na chodu takovéhoto režimu, obdobně jako to bylo ve zlaté době chalupářů za normalizace. Z toho pramení Klausova neskrývaná nenávist k občanské společnosti, ačkoliv sám v rámci nejrůznějších občanských sdružení a podobných forem organizací, které jsou s ním spojeny, do posledního místečka využívá veřejného prostoru, který občanská společnost nabízí.

Dle starého vtipu bychom mohli Klausovo prezidentství označit za průměrné, je horším prezidentem než jeho předchůdce a (možná) lepším než jeho nástupce. Ale v posledních týdnech dělá Václav Klaus vše pro to, aby tento bonmot neplatil. V mnoha ohledech jeho působení po Václavu Havlovi připomíná působení Edvarda Beneše po TGM. Zatímco Masaryk byl architektem demokratického uspořádání republiky, jeho nástupce se uplatnil jako předák v čele demoliční čety odstraňující Masarykovo dědictví. Třetí republika v letech 1945–1948 sice zdánlivě pokračovala dle ústavního rámce předválečného, ve skutečnosti sloužila jako inkubátor komunistické totality. Podle prosovětsky orientovaného Beneše, záměrně přehlížejícího krvavé a zločinné působení orgánů státu, v jehož čele stál, a souhlasícího i s působením sovětské NKVD a SMĚRŠ na jeho území, se také nejednalo o cestu směřující od demokracie k tyranii, nýbrž o „přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou“. Podobnost mezi Václavem Klausem a jeho hluboce vnitřně ukřivděným československým předchůdcem, který se cítil navždy zrazen Západem, není ani v jiných oblastech náhodná. Vždyť on také považuje výsledky války a dle něj z toho plynoucí poválečné uspořádání za neměnné. Proto Karlu Schwarzenbergovi nehodlá nikdy odpustit, že si dovolil zapochybovat, že na Benešově politickém dědictví lze postavit základy stabilní české demokracie ve 21. století. Záleží na občanských postojích dostatečného množství odvážných českých vlastenců, kteří si budou vědomi, že za svá práva a svoji budoucnost je třeba a má smysl se brát. Pak nebude ani nutné hledat pojmenování pro posttotalitní politický systém vytvořený Václavem Klausem, který nám po 23 letech působení v české politice zanechává.