Psal se rok 1911.
Mladší bratr mého pradědečka, bylo mu tehdy devatenáct let, sbalil svůj uzlíček šatstva a  trumpetu, políbil plačící maminku, objal dojatého tátu a odplul za vidinou lepšího života do Nového světa.
„Chtěl jsem se živit muzikou, ale hrajou tu takovou divnou hudbu, říká se jí blues, a o tu naši nikdo nestojí. Tak jsem trubku hodil do moře a vyhlédl si pěknou holku z farmy,“ napsal nedlouho před tím, než jeho bratr obdržel povolávací rozkaz od císaře pána.
A tak, zatímco v rodné Evropě zuřila první světová válka a bratr Antonín se zbraní v ruce trestal Srbsko za úkladnou vraždu následníka trůnu, se Karel definitivně změnil v Charlese, do příjmení přidal dvojité „w“ a další „l“ a vyženil bavlníkovou farmu ve středním Texasu (nevěsta pocházela z moravské rodiny, která do Ameriky dorazila v roce 1870).
Na počátku dvacátých let Amerika rostla a sílila a pro rodinu bylo ctí, dala-li nové vlasti dostatek dětí. Než přišla hospodářská krize, měl Charles pět dcer a čtyři syny.
Korespondence s domovinou pomalu slábla a konečnou ránu jí zasadil únor 1948. Svobodný americký farmář nesnesl, aby mu někdo cenzuroval odeslané listy.
V posledním doručeném dopise své nejmladší sestře Jindřišce píše:
„Milá Jindřiško, vzpomínáš, jak jsi říkala, že máš v létě často rýmu. Tak to rýma nebude. Tady se tomu říká alergie. A Toníkovi vyřiď, ať si dává pozor, v naší rodině jsme všichni nějak chabrus na žaludek.“ Závěrečné konstatování mohu s odstupem sedmdesáti let jedině potvrdit.

Psal se rok 2008.
Při probírání rodinných písemností jsem narazil na malý lístek z roku 1923, podepsaný šerifem Vaczlavem Vorliczkem. Šerif schvaluje Charlesům záměr pozvat do Texasu mého pradědečka, zaručit se za něj a dát mu do začátku pozemek výměrou se rovnající katastru obce, ve které bydlím. Praděd tenkrát neodjel. Ale to už je jiný příběh.
A tak jsem usedl a na uvedenou, osmdesát pět let starou adresu napsal dopis. Za dva měsíce přišla odpověď od Charlese Daniela Albina, nejstaršího vnuka a majitele farmy.
Tamtamy v Americe zaduněly a má elektronická schránka se začala plnit maily z Texasu, Jižní i Severní Karolíny.
Houston, Dallas, Columbia, Tampa Bay na Floridě. Tam všude by mi mohli říkat strýčku.
Mohli, ale nebudou. Protože nikdo z mých amerických příbuzných neumí česky ani slovo. Mamince říkají „bacicek“ a vůbec netuší, proč jejich babička! pojmenovala společné webové stránky „zenskewaller“.
Jedna z mých příbuzných psala zajímavou diplomovou práci na téma „Řeč českých přistěhovalců“. Jsou tam k nalezení skutečné perly. Nejraděj mám větu:
„Krosnu strýtu a fajruju do worku.“ Ta myslím hovoří za vše.

Píše se rok 2013.
Američané píší stále.
Zvláště zajímavá jsou jejich novoroční přání. Žádné PF 2013 nebo Šťastný a veselý nový rok. Ale třístránkové pojednání o tom, kdo se v uplynulém roce narodil, oženil, vdal a umřel (a jaký to byl kabrňák), kdo našel nebo ztratil zaměstnání, postavil dům, vyjel na dovolenou a podobně.
Dostanete-li takových „svodek“ několik, uděláte si celkem plastický obrázek o životě našich klíčových spojenců v NATO. (Snad neprozradím vojenské tajemství, když uvedu, že prabratranec Aaron létá na F osmnáctce.)
A díky tomuto vhledu mohu konstatovat, že se na svého pradědečka pro jeho rozhodnutí zůstat doma, protrpět dvě světové války a komunistickou diktaturu nezlobím.
Za prvé: Je málo pravděpodobné, že by se za dědečkem vypravila do Ameriky tehdy sotva narozená babička, a tudíž bych tento článek nenapsal, neb bych zde vůbec nebyl.
Za druhé: Pochopil jsem, že v Americe se v mnoha ohledech žije obtížněji, než si my, čeští remcalové a domácí škarohlídi, umíme představit.
Už jen proto, že by mnohý z mých příbuzných rád „krosnul strýtu a fajroval do worku“. Kdyby ovšem nějaká práce byla.