Právě jsem doposlouchal Urbi et orbi z Říma. A byl to silný zážitek, honem jsem o něm musel napsat někomu milému pohotový dopis!

A pak napsat i čtenářům Skleněného kostela.

Je to možné, říkal jsem si, opravdu to chybělo, jak o tom šly už dopředu fámy? Neměl jsem třeba nějaký krátkodobý spánek?
 
Bylo všechno, projev, který si, jako tradičně, všímal především konfliktů všude ve světě, ať již při nich trpí katolíci nebo ne, požehnání, které jsem přijal s velikou vírou v dary, které Pán Ježíš dal a stále dává Petrovi (František požehnání na rozdíl od Benedikta nezpívá, jenom recituje), nechyběly plnomocné odpustky, (platné ovšem jen za podmínek obvyklých v církvi).

Ale co chybělo, byly neméně tradiční pozdravy v desítkách světových řečí! Zazněla jenom italština. Solo italiano.

Zmizela příležitost, při níž mohl každý papež ukázat, v kolika jazycích lze mít cizí přízvuk a také nás nechat bádat, jestli zápas s nejrůznějšími fonetikami zvládají lépe italské, polské anebo německé hlasivky a artikulační svaly... A my, věřící z celého světa, jsme mohli projevit dobrou vůli a svou úctu k papežství tím, že budeme přijímat jako svoji mateřštinu pozdravy, které byly někdy na hranici srozumitelnosti... (Žádný pozemšťan od babylonské věže přece nemluví dokonale všemi řečemi!)

Přiznejme si, byla to svého druhu společenská hra – a papež František ji zrušil!

Papež František je nesmírně odvážný a nezávislý, velice, velice nebojácný muž  – nebojí se, že by vynecháním cizojazyčných přání v něčích očích mohl zpochybnit univerzální poslání papežského úřadu, nebojí se, že se snad někdo urazí, když neuslyší „la esspresione“ ve své řeči, neplýtvá silami (a můžeme se také jen dohadovat, kolik asi úsilí a kolik hodin práce každého papeže příprava těchto „globálních“ pozdravů stála!) na nepodstatné věci, všímá si podstatného – ano, každým gestem – a že jich už učinil mnoho! – nás učí hlouběji poznávat, co je podstatné, a co ne!