Velký pátek 29. 3. 2013, Svatopetrská bazilika, Svatý otec František předsedá velkopátečním obřadům Umučení Páně. Po krásných velkopátečních přímluvách přichází obřad uctívání Kříže. Kříž je přinášen a lidé by měli prožívat moment nejhlubšího ztišení a sjednocení s umírajícím Ježíšem. Právě teď Ježíš umírá za hříchy světa, ale také za mé osobní hříchy, dokonce i za ty, které teprve spáchám...

Ale co to? V bazilice je nezvyklý hluk. Je to hluk cvakajících fotoaparátů. Kříž je nesen uličkou mezi věřícími, kteří téměř lačně, nahýbajíce se jeden přes druhého hlava nehlava, fotí kříž jako zběsilí... Po usebrání ani památka. Jen pro dokreslení: šlo o běžný kříž používaný k tomuto účelu každoročně a mezi lidmi, kteří kříž doprovázeli, nebyla žádná VIP osoba.

Napadlo mě v tu chvíli, jak by asi vypadalo ukřižování Ježíše Krista v dnešní době. Na nejlepším místě Golgoty by bylo místo pro novináře, kteří by toužili po jediném, mít nejlepší fotku na titulní stránce, na zbývajících místech řada „slušných“ lidí, kteří přece žijí spořádaně, (moc) nekradou a nezabíjí. I oni by v ruce měli fotoaparáty a už by se těšili, jak fotky ukážou kamarádům nebo ještě lépe, šoupnou to na facebook, ať každý vidí, jak jsem originální a jak výborně žiji svůj život. Život, nad kterým mám stoprocentní kontrolu, život, který si plánuji já a který je díky tomu tak úžasný.

Není právě toto ten nejrafinovanější způsob, kterým dnešní člověk denně křižuje Ježíše? Naše ztučnělá, netečná, často až kamenná srdce už nejsou schopna vztahu, lásky a oběti. Už nejsou schopna prožívat víru v hlubokém sjednocení v utrpení Pána, ale ani v hluboké radosti Jeho vítězství nad zlem.

Naším smyslem života je vytváření virtuální reality, kterou zcela falešně vydáváme za něco opravdového.