Někteří lidé zastavují mě i na ulicích a ptají se. Pořád se ptají a chtějí diskutovat: „Co říkáte na papeže?“ Nejdřív bylo na tapetě, že papež odvolal arcibiskupa Bezáka. (Leckdy to málem znělo jak v 50. letech: „Co ty na to, soudruhu? Zaujals stanovisko?“)

Co já na to? Nic; neznám podklady, na základě kterých toto své rozhodnutí – po velikých konzultacích se všemi slovenskými (i jinými) biskupy – papež učinil. Vím, že je moudré, že důvody nezveřejnil, protože kdyby bylo moudré je zveřejnit, byl by je zveřejnil. Tečka. Víc nevím. Spekulace mě nezajímají.

„Co říkáte na papeže?“ Potom na to, že odstoupil. Co na to říkám? Vím, že papež je ze svého jednání, jak říká Druhý vatikánský koncil, odpovědný jen samotnému Ježíši Kristu. Tedy určitě ne mě.

Máme nového papeže, o něm mohu mluvit, to není problém, všímat si, jak jedná, jak zapůsobil na média, přemýšlet o tom, co učí. Snažit se nalézat smysl některých jeho kroků a gest – třeba překvapivých, ale pro mě, omlouvám se, většinou vůbec ne překvapivých... Hledat, v čem bych jej mohl následovat.

„Ale co říkáš na to, co si myslíš o tom, že udělal...“ – a teď přijde něco, co udělal – „zatímco dřív...“. Co že říkám? Mám radost z nového papeže – ale podobné dotazy jsou s to mi ji dokonale zkazit! Musím se tomu bránit. Musím takové dotazy radostně odmítat.

Struktura církve je hierarchická, nikoli demokratická. Pokud papež neudělá něco, o čem je každému jasné, že je to těžký hřích, jako třeba smilstvo, pokud, jak se také dělo, se nestane, že by jmenoval některého ze svých nemanželských synů kardinálem, není co řešit.

Totiž: je to z Boží vůle tak, že papež má učit mě, a ne já jeho.