Nejen vlajka, o kterou jde – celá obrazovka mé postarší televize je laděna tak nějak do modra. Přímý přenos veřejnoprávní televize z vyvěšování vlajky – kdy to tady bylo naposled? Snad nikdy... Nejvyšší představitel českého státu, vedle něj představitel jiné moci, vojenská jednotka, povely, zbraně... Vlajky vystoupaly vzhůru, bubínky, hudba, hymny a pískot nespokojených občanů z přehradí.
Ty vlajkové stožáry na prvním nádvoří Pražského hradu jsou dva – to kvůli symetrii – a vymyslel si je právě na toto místo Josip Plečnik, hradní architekt prezidenta T. G. Masaryka. Ty dřevěné sloupy s nápadnou kovovou patkou jsou důstojné a do sousedství okolní barokní architektury zapadají. Myslím, že ani Plečnika, ani Masaryka nikdy nenapadlo, že by na některém z nich visela někdy jiná než československá vlajka – a přece se tak stalo. Neuplynulo ani dvacetiletí a na jednom ze stožárů se houpala čtvrcená vlajka Protektorátu Čechy a Morava se dvěma českými lvy a dvěma moravskými orlicemi – a na druhém červená vlajka s hákovým křížem, symbol Německé říše... Československá vlajka se sice záhy na Plečnikův stožár vrátila – jenže po celá desetiletí komunistické diktatury tam zase byla sama: zbyl na ni jen jeden z obou stožárů, na druhém se na dlouhá desetiletí zabydlela téměř jednobarevná, červená vlajka se žlutou hvězdou, srpem a kladivem: symbol Sovětského svazu. Až po pádu komunismu se na oba Plečnikovy stožáry zase vrátily sólo symboly Československa, které se ovšem po třech letech, aniž by změnily jakkoli svou podobu, staly vlajkami nového českého státu... Žijeme v zemi, kde se pořád něco děje...
Vidět vedle bílo-červené vlajky s modrým klínem důsledně jinou vlajku tedy není pro moji generaci nic nového. Formálně jsme nikdy nebyli součástí Sovětského svazu, ale vyvěsit v letech komunismu československou vlajku bez sovětské byl téměř trestný čin, rozhodně provokace, i když žádným zákonem to zakázáno nebylo. A skoro nikdo si to nedovolil – na oficiálních místech byla sovětská vlajka vedle československé samozřejmost, jako je dnes samozřejmost vlajka EU, na soukromých místech si pouhou československou občas dopřál někdo, komu nezáleželo na kariéře.
Ode dneška na stejném místě, kde jsme tak dlouho vídávali vlajku SSSR, visí tedy zas téměř jednobarevná, jenže modrá vlajka Evropské unie. Ne s jednou, ale s dvanácti žlutými hvězdami. Jakkoli právně i fakticky není EU totéž, co Sovětský svaz, určitým asociacím se člověk ubránit nemůže.
Sama vlajka EU přitom byla v roce 1955 přijata 8. prosince, na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie a její spoluautor, francouzský heraldik Arsene Heitz při její tvorbě myslel na Pannu Marii a její korunu z dvanácti hvězd, s níž nám ji představuje Bible (Zjevení 12, 1). (Viz též: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2004-4/Katolicka-cirkev-v-Evropske-unii.html .) Ale mezitím je tato vlajka už spíše symbolem sekularizace.
U nás z nevyvěšení vlajky EU učinil téma bývalý prezident Václav Klaus. Přitom zdaleka ne všechny členské země EU vyvěšují na sídle hlavy státu vedle své národní vlajky také vlajku „evropskou“; nečiní tak ani sousední Slovensko. Jiné národy zase zdůrazňují svoji nezávislost jinak. Před polským prezidentským palácem vlaje kromě polské národní vlajky a vlajky EU i – rovněž modrá – vlajka s větrnou růžicí, symbol NATO; „nejsme jen členy EU, stejně tak jsme členy i jiných organizací,“ říkají tím Poláci... Přitom u nás se o možnosti vyvěsit rovnocenně s vlajkou EU i vlajku NATO ani nediskutovalo. Ostatně ty Plečnikovy stožáry jsou přece dva, že.
Měl jsem při sledování přímého přenosu vztyčování vlajky pocit ovládnutí mé vlasti nějakou cizí mocí? Popravdě řečeno: ani ne. V Evropské unii jsme přece již devět let, suverenitu ztrácíme stále, krok za krokem, a vyvěšením vlajky se na tom nic ani nezmění, ani neurychlí; a tam, kde si vládneme sami, bez kurately Evropské unie, tam není situace lepší, ale spíš horší. Ztotožnit se v politické rovině tak více méně není s čím.
Ať si na stožárech vlaje, co chce.