„Život je pes a ty jsi jeho patník,“ dočetl jsem se na záchodcích Českých drah. S životem včelích trubců je to docela jiné. Jejich život se dělí na dvě nestejně dlouhé poloviny. Poloviny proto, že míra neštěstí v té druhé hravě vyváží blaženost poloviny první.

O trubcích se míní, že to jsou otrubové, lenoši, darmojedi a nejhorší příživníci, jaké si dovedete představit. A to všechno, včelí feministky jásejte, je do puntíku pravda.

Hned po narození dostane trubčí potěr ubikaci dvojnásobných rozměrů, než má pracovitá včelka. Rozvalují se tam čtyřiadvacet dní, o celé tři dny déle než včelí dělnice. Od mala jsou to nenasytní žrouti, kteří spolehlivě decimují nektarové zásoby. Zatímco včelka za svůj život vyzkouší práci krmičky, stavařky, skladnice, strážkyně a nakonec létavky, bloumá trubec po úlu, hledá, co by kde slupnul, a jedinou jeho povinností je občas vyrazit na trubčí shromaždiště. To je místo asi třicet metrů nad zemí, vybrané podle zákonitostí, které dosud nikdo neodhalil. Trubci zde bezcílně krouží a vyhlíží včelí matku, kterou by mohli několikatisíceronásobně přivést do jiného stavu.

Právě v té chvíli začíná pro trubce, kterým se to podaří, druhá mikropolovina života. Žádný totiž páření nepřežije.

Vědci a včelařští koumesové si celá staletí lámou hlavy, k čemu že včely ty stovky a tisíce trubců potřebují, k čemu takové plýtvání, když by stačilo pár urostlých a dobře vyvinutých jedinců.

Ještěže to Pán Bůh u lidí zařídil tak, že z láskyplného objetí dvou jedinců vyjde jedno děťátko, málokdy dvě a jen jednou za uherský rok více. Bojím se totiž, že to, k čemu se včelí populace nerozhoupala za tisíce let, by naše civilizace, jak na ni tak koukám, zvládla za jediné století. A mám důvodnou obavu, že bych se mezi těch pár urostlých a vímjájakýchještě jedinců nedostal, a kdyby nějaký zázrakem ano, tak by mě to stejně netěšilo. Osobně mám za to, že včelkám je trubců, těch nemotorných brundibárů s velkýma očima, především líto. Každý trubec je totiž poloviční sirotek nemající tatínka. Ano, nepřehlédli jste se. Trubci se vyvíjejí z neoplodněných vajíček a říká se tomu partenogeneze.

Děkuji Ti, dobrý Bože, že tuhle možnost jsi u nás lidí už vůbec nepřipustil, protože život bez tatínka je pro každého kluka náramně těžký a dá to spoustu starání, aby z něho nevyrostl takový člověčí trubec. Řeknu vám nyní, co jsem v úlu vypozoroval, ale co za žádnou cenu, ani kdyby vás mučili nebo hrozili, že budete celý den poslouchat vyřazené účastníky Superstar, nesmíte žádnému odborně vzdělanému včelaři vyzradit. Je-li úl tak plný trubců, že jimi po otevření přetéká, jsou včelky klidnější, přátelštější a po všech stránkách spokojenější. Jako u nás doma.

Vrátím se o víkendu ze dvora, jak jinak, po pilné práci. V montérkách usednu ke stolu, pojím chutnou krmi, pochválím hlasitě manželku, otevřu vychlazenou dvanáctku a labužnicky se zakloním na židli. Když dvanáctka zachutná, dám si ještě jednu. Během toho ocením účes nejstarší dcery, vyzdvihnu sportovní výkon té prostřední a nejmladší finančně ohodnotím za dobrý prospěch. Poté se natáhnu na gauč, holky spokojeně švitoří, prohodím pár vtipných poznámek, otevřu noviny a za pět minut usnu.

Když mne soumrak probudí, jsou dcerky pryč a manželka vypráví, jak se to doma před mým příchodem zhádalo, jak to s těma holkama není k vydržení, jak se nemohou vystát a občas si závidí i nos mezi očima. A zeptá se mne, jakže to dělám, že ona se může přetrhnut a vysvětlovat a hrozit a přijde táta, pomalu nic neudělá, a je klid.

„Podívej se do úlu,“ řeknu jí, až se mě příště zeptá.

A jsme u druhé, tklivější poloviny našeho příběhu.

„To je dneska pěkné ráno. To by tak hrálo, abych se neproletěl. Holky zatím něco dobrého připraví, jejda, to bude krásný den,“ řekne si koncem srpna trubec a vyrazí za sluníčkem. Netuší, že holky nejen nic dobrého neukuchtí, ale ještě postaví do česna stráž, budou se k němu chovat jako k cizímu a domů ho nepustí. Zkusí to u sousedů, ale tam pochodí stejně, potká se tam s desítkami stejných zoufalců, pokus o násilné vniknutí jim nevyjde, protože nemají žihadla a holýma rukama nic nezmohou. A tak se nešťastní trubci rozptýlí po zeleni, zalezou si pod list nebo do vysoké trávy a tam hlady a zimou pomřou.

Na jaře se narodí noví trubci, kteří neomylně a nepochopitelně naleznou místo, kde kroužili jejich loňští předchůdci. A my si příště popovídáme o opačném pohlaví, aby si i milé čtenářky přišly na své a něčemu užitečnému se přiučily.