0.

Takže nakonec je nejdůležitější schopnost NĚJAK se informacemi proklestit a probrat...

1.

Dvě vzpomínky (ne moje osobní).

Před časem její vlády:

Čeští studenti pracují na brigádě v britském podniku; přichází k nim představitel místních odborů a nařídí jim, aby zvolnili pracovní tempo a snížili výkon.

A z doby její vlády:

Čeští hosté byli o prázdninách ubytováni v základní škole na anglickém venkově; na nástěnkách zůstaly školní výkresy vytvořené dětmi, jistě pod vedením učitelek a učitelů: Margaret Thatcherová jako saň, jíž šlehaly z úst plameny spalující malé děti; Margaret Thatcherová jako odsouzenec houpající se na popravišti... I dnes více než dvacet let (jednu generaci) po skončení její vlády někteří britští občané otevírají na ulicích láhve sektu na počest její smrti a šlapou před kamerami po jejích portrétech...

2.

Margaret Hilda Thatcherová, baronka Thatcherová, nepřechýleně Thatcher, LG, OM, PC, FRS (roz. Robertsová; 13. října 1925 Grantham – 8. dubna 2013 Londýn). Poslankyní byla poprvé zvolena v roce 1959, ministryní se poprvé stala roku 1970. V čele Konzervativní strany byla od 11. února 1975 do 28. listopadu 1990; v čele britské vlády od 4. května 1979 do 28. listopadu 1990...

3.

Železná lady? Přezdívku, se kterou už asi M. T. vstoupí do dějin, jí nedali Britové, nýbrž Sovětská armáda (byl to asi nejtrvalejší sovětský vojenský úspěch z celé studené války): přezdívku jí vymyslely ruské armádní noviny Krasnaja zvezda. (Zdali si uvědomily, že ze železa, konkrétně z ocele, byl podle své přezdívky i spoluzakladatel Sovětského svazu Stalin?)

Logikou přezdívek (které milují metaforu a balanci na pomezí urážky a pravdy), se označení Železná lady vžilo.

4.

„Ve svém působení v čele britských vlád po dobu tří volebních období prosazovala konzervativní hodnoty spojené s ekonomickým liberalismem, politiku nízkých daní, omezování imigrace a vlivu odborů. V zahraniční politice se snažila posílit pozici Spojeného království, zejména prostřednictvím spolupráce se Spojenými státy americkými (USA), vedenými prezidentem Ronaldem Reaganem,“ praví nejčtenější internetová encyklopedie. Snad ano.

5.

Ale jistě je k tomu třeba mnoho dodat, i když i to jsou všeobecně známá fakta. Takže bych je chtěl jen zdůraznit. Především: obroditelka britské Konzervativní strany pocházela z prostředí zcela netypického pro takovou úlohu; a možná právě proto byla tak úspěšná; je jakýmsi „levobočkem“ britské konzervativní politiky: její otec nebyl sice dělník, ale obchodníček natolik malý, že Margaret Thatcherovou, i když vystudovala dvakrát (chemie, pak práva) prestižní univerzitu, ještě i jako premiérku stálo jisté úsilí mluvit s přízvukem, který se hodil pro čelnou političku Konzervativní strany: bývala proto pomalá – a leckdy těžkopádná: tento jazyk prostě nebyl její mateřština.


6.

Podíl Margaret Thatcherové na pádu sovětského impéria je nesporný: na rozdíl od ní komunismus, vzdor Stalinově přezdívce, železný nebyl...

Její odpor vůči zavedení eura v Británii začíná být doceňován již nyní, její názor na formy evropského sjednocení, kdy si přála takové, které by nelikvidovaly suverenitu jednotlivých států, docení (možná již brzká) budoucnost.

Ekonomická politika Margaret Thatcherové byla politika zdravého rozumu: peníze se musejí nejdřív vydělat, rozdat lze jen to, co se předtím vytvoří. To bude vždy vyvolávat odpor.

Ale rozumná opatření mají tu vlastnost, že když je někdo odmítne jako možnost, vrátí se mu později a bolestněji jako nutnost. Dnes dělá thatcherovskou politiku celý Západ, včetně socialistických vlád.

7.

Ve skutečnosti však byla Margaret Thatcherová daleko spíš liberál než autentický konzervativec. Patřila mezi jen několik málo poslanců Konzervativní strany, kteří podpořili to, čemu se říká dekriminalizace homosexuality.

Někdy se její plebejský cit prodíral napovrch: tak tvrdě zlikvidovala nejen onu děsivě přebujelou moc britských odborů, ale i britské elitní střední školství, doménu vyšší třídy; to mělo fatální následky pro celkovou vzdělanost v Británii.

Svůj stín malé anglické hokynářky nepřekonala ani tehdy, když se, třicet let po druhé světové válce, snažila zabránit německému národu ve znovusjednocení.

8.

Co považuji na jejím odkazu za nejpodstatnější, je etický rozměr politiky. Ovlivněný jistě i jejím metodistickým duchovním zázemím.

Margaret Thatcherová nebrala politiku jako příležitost ke zbohatnutí a startovní můstek pro pozdější úspěch v komerční sféře, ale skutečně jako službu národu a možnost prosazení určitých hodnot, ve které (právem!) věřila. Nešlo jí o popularitu ani o peníze. Zřekla se i příplatku za vedení vlády a měla plat jenom jako ministr – Prime Minister, první mezi ministry (její konzervativní nástupce John Mayor si již tyto peníze vzít nenechal). Přežila pokus o atentát. Byla ochotna snést obrovské množství nenávisti některých občanů. Posmívali se jí, to říkám jenom na okraj, i tvůrci jedné z populárních bondovek.

Když argentinská vojenská junta generála Videly provedla invazi na Falklandy, protože chtěla řešit rostoucí problémy tím, že, po vzoru tolika jiných diktatur, vyvolá v lidu vlastenecké nadšení a dopřeje mu pohled na malou vyhranou válku – rozhodla se Margaret Thatcherová bránit svobodu britských občanů, i když žili na druhé straně globu a hrozilo riziko rozšíření konfliktu. A válku, jak známo, vyhrála. Jen dodatečně se může jevit, že to byl kalkul, který jí pomohl k nové popularitě: naopak, britští labouristé vítali její rozhodnutí k válce s nadšením – a veřejně je odsoudili, obvinili premiérku ze zbytečného prolévání britské krve a šéf opozice Neil Kinnock již se viděl v Downing Street No 10. Nedostal se tam.

O žádný kolonialismus přitom nešlo: kde si obyvatelstvo přálo rozloučit se s britskou korunou, tam mu to umožnila: byla to právě Margaret Thatcherová, kdo podepsal předání Hongkongu komunistické Číně; respektoval jasnou vůli většiny tamního obyvatelstva.

9.

Česko navštívila Margaret Thatcherová několikrát.

Při první návštěvě krásně a optimisticky parafrázovala citát Františka Palackého, když řekla, že Češi byli před komunismem a budou ještě dlouho po něm.

Osobně jsem ji viděl jen jednou, když přijela o desátém výročí pádu komunismu a účastnila se koncertu v Rudolfinu, kde, jsem, pravda, ne v první řadě, ale na galerii, byl, s dovolením, i já...

U nás se k její politice a nyní k jejímu odkazu nejvíce hlásil a hlásí expremiér a exprezident Václav Klaus.

Jenom to, že si na Ministerstvu vnitra ten název pohotověji zaregistroval kdosi jiný, zcela bezvýznamný (byl to můj spolužák, mimochodem), způsobilo, že nová strana, kterou Klaus zakládal, se nejmenovala Konzervativní.

Klaus ovšem dává najevo, že on byl přece mnohonásobně lepší Thatcherová: „Ona privatizovala čtyři podniky ročně, my, abychom to stihli, čtyři za hodinu.“

Václav Klaus se vždy hlásil k Margaret Thatcherové, ne již tak ona k němu: při své poslední návštěvě v Praze v roce 1999 řekla, že „česká privatizace bez institucionálního rámce byla osudovým omylem“.

Projevila tím nejen svoji mravnost, která Klausovi tak chybí, ale i to, že byla laskavá dáma: já bych neřekl, že šlo o omyl – bylo to vědomé nemorální rozhodnutí; vždyť Václav Klaus se svým útěkem před právníky ještě chlubil! Zhaslo se – a když se rozsvítilo, bylo zprivatizováno. Daleko rychleji než v Británii.

10.

S Margaret Thatcherovou odchází jiná, lepší éra evropské politiky.