Včera jsem šla, jako téměř každý den, centrem Brna, tentokrát jsem ale nemohla uvěřit vlastním očím. Viděla jsem, asi poprvé v životě na tomto místě, frontu stovek lidí, čekajících v trojstupu na autogramiádu ve známém knihkupectví na Joštově ulici. Fronta sahala až na Moravské náměstí, a kdyby se nezatočila na chodníku, stáli by lidé snad až u kostela svatého Tomáše. Na koho čekají? Že by do Brna přijela sama J. K. Rowlingová? To by ovšem ve frontě postávalo víc dětí. Ne. Tady čekali (i v prudkém dešti) lidé mladšího dospělého, středního až zralého věku, ženy i muži, no zkrátka nevídaný zástup čtenářů. Všichni toužili po podpisu Lorny Byrneové.
Kdo je, pro pána krále, Lorna Byrneová? V životě jsem tohle jméno neslyšela. Asi žiju v nějakém jiném světě než ta tisícovka lidí moknoucích na brněnské ulici. Nedalo mi to a několika z nich jsem se zeptala, abych se ujistila, že opravdu tolik fandí této pro mě neznámé spisovatelce. Všichni nadšeně a přesvědčeně přikyvovali. Ano, ano, Lorna Byrneová. Doma jsem sedla k internetu a zjišťovala, kdo se skrývá pod tímto jménem.
Lorna Byrneová je Irka narozená v roce 1955. Ve svých knihách píše o tom, že od dětsví fyzicky vidí anděly a hovoří s nimi. Z několika článků, které jsem pročetla, jsem se dozvěděla, že sama vyrůstala v katolické víře, ale nebylo už jasné, zda se k ní stále hlásí ani, zda ji praktikuje.
Některé texty jsem shledala zajímavými. Nenašla jsem v nich nic, co by bylo v přímém rozporu s katolickou vírou. Pro někoho jsou možná až příliš názorné, ale kromě vidění andělů hovoří Lorna i o nezadatelné lidské svobodě, reálné přítomnosti zla a potřeby řešit některé problémy. To jsou témata, která většina současných mystiků či pseudomystiků hovořících o naději a všeobjímající harmonii přímo či nepřímo popírá. Autorka na více místech uvádí, že sama se modlí pouze k Bohu, anděly toliko žádá o pomoc. Po tomto letmém průzkumu jsem tedy došla k osobnímu závěru, že četba jejích knížek nemusí být nutně duchovně závadná. Avšak je třeba myslet na to, že není vůbec jisté, zda bytosti, se kterými Lorna Byrneová mluví, jsou skutečně andělé, anebo vlci v rouše beránčím. Pravda je, že andělé zla se dokáží dlouho přetvařovat a v beránčím rouše vydrží celé roky, aby získali důvěru a pak...
Co mně ale fascinuje víc než andělské vize, je ta fronta lidí. Desítky, stovky, možná víc než tisíc lidí na jedné autogramiádě. Viděli jste v poslední době něco podobného? A k tomu navíc se jedná o literaturu zabývající se duchovním světem. V naší prý ateistické společnosti! Čím to jenom je?
Už dřív jsem si všimla, že andělé přitahují. I lidé, kteří nechtěli věřit v Boha a už vůbec ne v křesťanského Boha, lidé, kteří neměli žádnou chuť navštěvovat kostely, mi říkali, že věří v existenci andělů. Na Boha se můžeme zlobit, že dopouští zlo a války, vždyť v jeho jménu jsou také vedené. Proč se ale zlobit na anděly? (O těch padlých ovšem lidé raději nechtějí vědět.) Andělé jsou jaksi přijatelnější než Bůh, než Ježíš Kristus, než Otec, Syn a Duch Svatý. Možná proto, že andělé působí víc mystickým dojmem? Možná proto, že máme v sobě jaksi hluboko uloženou (a správně uloženou) představu anděla strážného jako bytosti hodné, jejímž úkolem je nám pomáhat? Ale tato, určitě také módní, úcta k andělům je jistě leckdy i útěkem před Bohem a jeho desítkou přikázání.