„Hospodyňka musí být pilná jako včelička,“ říkával jsem z mladické nerozvážnosti manželce, stála-li bezradně mezi hromadou neumytého nádobí a koši nevyžehleného prádla. Vedla přitom ty poraženecké, vlastizrádné řeči, za které by každý vojevůdce podřízeného degradoval nebo mu udělal ještě něco horšího.

Má dobře míněná rada přinášela okamžité plody. Naučil jsem se žehlit, mýt nádobí a zjistil, že manželky nemají, promiňte mi to zobecnění, žádný smysl pro subordinaci.

To včelky v mých úlech, ty by se neurazily. Ty by nezačaly metat očima blesky, lomit rukama a vzpomínat na to, co o vás tchyně říkala, než jste se vzali. Vykasaly by si rukávy, a než byste dočetli ranní vydání a trochu si na pohovce zalenošili, bylo by nádobí vyglancované, prádlo voňavé, vyprané i vyžehlené, na stole by voněla bábovka a pečínka zlatověla v troubě. A proto vám, čistě pro inspiraci, o těch mých holkách a jejich lopotě něco povím.

Nebyli bychom to my včelaři, abychom i v kalendáři neměli něco extra. Vězte tedy, že včelařský rok nemá čtyři roční období, ale hned sedm. Podletí, podzim, zimu, předjaří, jaro, časné léto a plné léto.

Marně byste hledali, kdy to které období začíná a kdy končí. Jako práce včelaře řídí se i náš kalendář potřebami včelstev. Tak se může stát, jako letos, že se jaro opozdí, včelky v těch mrazech nevystrčí nos a všechno je rázem jinak.
V podletí, které odpovídá našemu pozdnímu létu a začínajícímu podzimu, včelky mnoho nektaru ani pylu nepřinesou. Máloco ještě kvete, přicházejí chladná rána a studené večery a naše včelka není žádný otužilec.

O to více práce je v úlu. Hromadí se zásoby a rodí se generace zimních, dlouhověkých včel. Zatímco v plné jarní snůšce se včelka létavka za měsíc doslova udře, zimní včely musí přečkat celou zimu a sloužit včelstvu často až do května následujícího roku.

Vyskytne-li se příležitost, vyráží včely na loupeživou výpravu. Měli jste představu, jaké že jsou ty naše včelky lidumilky a že by se k něčemu takovému nesnížily? Kdepak, i u včel, jako jinde v přírodě, platí, že silnější vyhrává. Zjistí-li tedy průzkumný oddíl, že česno sousedního úlu nikdo nehlídá nebo je střeží jen chabě, vyrážejí přepadové oddíly a napadnou vstup do úlu. Podaří-li se jim obránkyně přemoci, zavolají posily, vpadnou do úlu, odnosí nashromážděné zásoby, a dostanou-li se k tomu, zabijí napadenému včelstvu matku.

Poražené včelstvo je odsouzeno k záhubě, protože početně zdecimované a bez zásob zimu nepřečká. Stejnou lumpárnu dokážou provést i vosy, kterých je v polovině září všude plno.

Je moc smutný pohled do prázdného úlu, který jste před týdnem zakrmili čtrnácti kilogramy drahého cukru.
„Snad je aspoň vykradly ty moje,“ utěšujete se, ale dobře tušíte, že to ty vaše dobračky být nemohly, že to byly ty potvory od Remundy, co už tu, jak mlsní kocouři, předevčírem slídily.

Na podzim a v zimě, tedy přibližně od října do ledna, včely zimují. Nejprve vyženou trubce, aby ze zásob neujídali. Poté se letní včely, které nemohou zimu přežít, dobrovolně odeberou do podmetu (prostor pod plásty) a postupně uhynou. Přes zimu tvoří včelstvo deset až patnáct tisíc včel, někdy i méně. Utvoří chomáč, klubko, v jehož středu je matka a včely se neustále přesunují ze středu klubka na okraj, aby vnější řady nepomrzly. Pohyby svých těl vytvářejí potřebné teplo, takže v centru chomáče má matka naši pokojovou teplotu. V zimě nespí jako medvědi, i když si to o nich spousta lidí myslí.
Během zimy platí přísný zákaz do úlů lézt, nakukovat nebo je někam stěhovat. Stačí málo, klubko se naruší, ztratí teplotu a s včelstvem se můžete rozloučit.

Ten zákaz je ještě přísnější než manželčin souběžný pokyn neuždibovat těsto na vánoční cukroví. To pracnové, co mi chutná nejvíce, především.

Předjaří začíná v únoru. To už včelky cítí, že mrazy polevují, a pouští se do plodování. Matka zatím zaklade jen malé plošky plástů, včely je zahřívají a larvičky krmí ze zásob. Jak se venku otepluje, klade matka čím dál více, protože už není nutné tolik přikládat do kamen.

Vystoupí-li teplota nad deset stupňů, vyletí včely ke svému prvnímu jarnímu proletu. Máte-li na šňůrách čerstvě vyprané prádlo, bude vaše manželka nad bílými cejchami se žlutým nadělením skákat radostí.

Jaro propuká v březnu nebo v dubnu. Už kvetou trnky, švestky, třešně a kadlata, potom hrušně, jabloně a řepka. Matka si může kladélko ušoupat, aby všechny plásty zakladla, a včelkám začíná pravá dřina. Nejdříve se rodí samé včelky dělnice, ale koncem jara můžeme ve včelstvu potkat první trubce.

V časném létě kvete akát, ostružiník, mák, ale především řepka. Ta je dnes bezkonkurenčně nejvýznamnějším zdrojem nektaru a letecké snímky s ní vypadají taky moc pěkně.

Včelky do úlu přinášejí pyl, nektar a vodu. Pyl ukládají do zásobních buněk a společně s nektarem a vodou z něj míchají kašičku, kterou krmí larvičky. Nektar, kterého je nejvíce, ukládají do celých plástů a z toho je med, kvůli kterému my včelaři domněle všechno děláme. Tak tomu je na farmách, které svá včelstva počítají na stovky. U nás malovčelařů je to pravdy míň než způli, protože nás to zkrátka baví a je to s námi podobné jako s našimi obecními fotbalisty, kteří si v okresním přeboru vykoledují meniskus, výron kotníku a radost z vítězství, ale něco k uživení určitě ne.
A máme plné léto. Kvete lípa a nosí se medovice. Z té je tmavý, někdy skoro černý med, co mají mnozí z nás rádi a představují si, na jakéže kytičce jej včelky nasbíraly.

Nenasbíraly. Slízly ho ze zadečku puklice, medovnice či mšice, které sají mízu z listů a větviček lesních stromů, vezmou si z ní, co potřebují, a vyloučí slaďoučkou kapičku, která se promění v medovicový med. A snad z toho pramení stará moravská moudrost, že „…po všetkém je h---o, enom po včelách med“.

Doufám, milí čtenáři, že vám po vyzrazení sladkého tajemství nezhořkl lesní med v ústech. Protože příště budeme nakládat, vykládat, převážet, odvíčkovávat a točit klikou. Povídat si budeme o medu.