Jsou oblasti našeho běžného života, které vzdělaný katolický věřící má tak nějak mimo dosah. Proč se ale na některé nepodívat?

Nazi, čteno náci, neboli „náckové“ – neonacismus má intelektuální katolík přehledně zpracovaný pro svou „vnitřní potřebu“ na úrovni stran, tedy nějak v politice. Doplnil bych to o jakýsi pohled zdola, ze života, z ulice.

Jsou totiž náckové a náckové. Skuteční náckové jsou organizovaní, pečlivě cvičení na špičkové profesionální úrovni především na pouliční boje, ale ne jenom na ty. Jsou opravdu nebezpeční a velmi uzavření. A možná jsou tak trochu posedlí: když začnou mlátit, nevědí, kdy přestat, a někdy jsou rádi, když se jim podaří od bitého vstát, dokud je ještě živý. Umějí zabít tím, co mají na sobě a s sebou, i když vypadají neozbrojení.

Najímají velmi mladé kluky, aniž by jim – samozřejmě tedy - hned řekli, co všechno bude obsahem toho, kam je zvou. Lákají je na velké množství dobrých kamarádů, to na prvním místě, a na schopnost sebeobrany.

Málokdy se s nimi dáte o těchto věcech do řeči, myslím, že mají povinnost mlčet: rozhodně mají strach mluvit. Jejich organizace je z těch, které nepouští ven, když, tak za cenu ničení života odešlých, podobně jako mafie. Předpokládám, podle jejich reakcí na zvědavost, že jejich organizace taky trestá „kecaly“.

A co jsem se dozvěděl relativně nedávno, chodí cvičit násilí na fotbal. (V knize Odpusť, Natašo, kterou mi to celé dost připomíná, je svědectví, že podobní v Rusku chodili trénovat do hospod.) Když se podíváte například na video z posledního zápasu Sparta versus Slávie (na Seznamu), pochopíte, že nejde o drobnost.

Ti, co je vedou, je opravdu vedou, takže kam budou posláni, až přestanou jen trénovat, je na nich. Kdo stojí v úplném, nejzazším pozadí, to nevím.