V několika článcích zde na Skleněném kostele se otevřelo téma andělů a víl, voodoo a podobných duchovních směrů. Především jejich velká oblíbenost mezi lidmi je zarážející. Co je to v člověku, co jej táhne k takové víře a pověrám?

Jistě je v tom jistá míra duchovního prázdna a touhy toto rozpačité prázdno zaplnit, něčím vycpat a zalepit. Jakým způsobem se to děje? Způsobem pro člověka nejpohodlnějším. Vyberme si ty duchovní bytosti, nebo jejich zdání, které nám budou pomáhat, které nás potěší a podpoří, které (a teď to přichází) nám splní naše přání, které budeme moci využít ve svůj prospěch, které ovládneme a ony budou plnit naše záměry. Není to nic jiného než magie. Magie, jejíž podstatou je duchovní síly ovládnout ve svůj prospěch. Neslyšela jsem nikoho, kdo propaguje anděly nebo víly, mluvit o tom, že je třeba jim sloužit, podřídit se jim, pokořit se před nimi.

Jak rozdílný je oproti tomu slovník křesťanské zvěsti. Bůh je vyvýšený, jediný je svatý, všemohoucí, vševědoucí. Vyžaduje poslušnost a pokoru. Vzdáváme mu úctu a klaníme se mu. Slibujeme, že budeme zachovávat jeho přikázání, dodržovat jeho smlouvu. On je nejvýš svrchovaný a svobodný, nemá žádnou povinnost plnit naše přání a naše záměry. Nelze si jej zavázat ani obtočit okolo prstu. Je jako vítr, který vane, kam chce, a nikdo neví, odkud přišel a kam má namířeno. Možná tato Boží svrchovanost je tím, co lidi odrazuje? Možná proto, že se nechtějí pokořit a vydat sebe sama všanc, dávají přednost vílám a andělům?

Jenže jak vysvětlit zbloudilým a vystrašeným ovcím ten zvláštní paradox, že podivné síly, které si chce člověk ochočit, nakonec zotročí a zničí člověka? A ten tvrdý a přísný Bůh, který vyžaduje poslušnost a pokoru, se sám k člověku sklání, sám mu slouží a sám ve svobodě slyší a vyslyší jeho nejhlubší touhy a přání. Je naším povoláním vysvětlit svým příkladem i slovem právě v této době lidem plným strachu, že svobodné, odvážné a možná někdy trochu riskantní dávání se je nekonečně lepší než pochybná jistota skládaná v přeludy.