V diktatuře je na vrcholu mocenské pyramidy diktátor (někdy kolektivní, třeba politické byro nebo junta) a odtud se směrem dolů odvíjí, kdo je odpovědný komu; není důležité, jestli je formálním držitelem moci někdo jiný, král, lid, parlament, nebo cokoli jiného. Ve svobodné společnosti jsou na vrcholu moci volby (případně referendum) – tedy akt, při kterém se plně a reálně uplatňuje jinak abstraktní vládce v demokracii jménem lid... To jsou všecko skutečnosti obecně známé, stejně tak jako princip vzájemné kontroly orgánů moci státu.

Čím je nějaká struktura z povahy činnosti mocnější, a tudíž potencionálně nebezpečnější, tím důkladněji je ve svobodné společnosti kontrolována. (Američtí filmaři moc rádi ukazují detektivy, jak se vaří při křížové palbě otázek u soudů, francouzští scenáristé zase rádi píši drsné, až sprosté prokurátory, kteří skoro šikanují sympatické a statečné policajty...)

Podle sdělení pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové to byli naopak příslušníci policie, kdo vodil za nos státní zastupitelství, svůj kontrolní orgán... „Kauz, v nichž policisté policejního útvaru pro odhalování korupce postupovali mimo zákonný dozor státního zástupce, byly desítky,“ shrnula Bradáčová pro Mladou frontu Dnes (2. 5. 2013) éru nyní již odstoupivšího šéfa „protikorupčníků“ Tomáše Martince.

Jistě se mnou budete souhlasit, že málo co je nebezpečnější než policie bez kontroly.

Protikorupční policie, která se rozporu se zákonem vyhýbá kontrole nad svojí prací a nechává některé kauzy za zády státních zástupců „vyšumět“ a jiné ne – je, jakkoli to zní paradoxně – zkorumpovaná protikorupční policie.

Zkorumpovaná protikorupční policie – parafrázováno s básníkem – je erbovním klenotem mé země.

Ale snad bude, alespoň v tomto jediném bodě, už napříště stát fungovat líp.