(3. den)

Je dobré, abychom trochu víc prozkoumali hlubiny své ubohosti, když nám Bůh k tomu dává milost a zároveň nám dává svou milosrdnou lásku, abychom svou ubohost nazírali v jejím světle. Pouze Ježíš nás může poznat v naší nejvyšší pravdě, zná naši obojakost a povrchnost.

Je však také jediný, kdo nás má rád až do té míry, že pozoruje naše temnoty ve světle svého slavného Kříže, na němž propuklo jeho milosrdenství. Pouze tehdy, když nazíráme svou ubohost, můžeme pokorně a snažně prosit Otce, aby nám seslal velkou útěchu Ducha Svatého.

Když mluvíme o objevování vlastní ubohosti, nemyslíme pouze na morální bídu a na každodenní zkušenost své slabosti, která vedla svatého Pavla k tomu, že řekl: „Nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci“ (Ř 7, 19), myslíme také na ontologickou bídu, na nedostatek bytí, který nás činí závislými na stvořitelské lásce Boží. Jestliže nás Bůh tvoří v každém okamžiku, je to proto, že miluje prázdnotu naší nicoty, aby ji mohl vrchovatě naplnit darem svého bytí. Naše bída je důsledkem této vrozené bídy vyplývající z toho, že jsme ubohými tvory schopnými konat nádherné věci, ale také ty nejhorší.

Víme, že Jean Maria Vianney, svatý farář arský, prosil Boha, aby mu dal poznat jeho bídnou ubohost, a jakmile ji poznal, byl z toho tak zdrcený, že prosil Boha, aby zmírnil jeho útrapy, protože to už nemohl vydržet. Řekl: „Když jsem poznal svou nesmírnou ubohost, byl jsem tak vyděšený, že jsem hned úpěnlivě prosil o milost, abych na to zapomněl. Bůh mě vyslyšel, ale nechal mi dost světla, abych při pohledu na svou nicotnost pochopil, že nejsem schopen ničeho.“ A říkal, že tato pokora ho posunula k lásce: „Proti pokušení beznaděje jsem neměl jinou záchranu, než vrhnout se před svatostánek jako psík k nohám svého pána!“ (D. Pézeril. Pauvre et Saint Curé d’Ars, str. 60–61).

Všichni svatí takto zakoušeli svou ubohost a čím víc se přiblížili k Boží svatosti, tím spíše mohli říct tak jako Izaiáš po svém vidění v chrámě: „Běda mi, jsem ztracen, jsem člověk nečistých rtů a mezi lidmi nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů“ (Iz 6, 5).

Mohli bychom dále zkoumat a hledat tu nejhlubší dimenzi naší ubohosti, ale vždycky bychom přitom měli zoufale upírat svůj pohled na milosrdnou Boží lásku, abychom vytušili, jak naše ubohost okouzluje a svádí srdce Boha. Nemusíme jít tak daleko jako farář arský, ale abychom objevili svou ubohost, to je v našich možnostech, protože je to naše každodenní zkušenost. Jde zejména o naši neschopnost modlit se a žít v trvalé prosbě. Svatý Pavel nám to neopomene připomenout: Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit (Ř 8, 26). Je třeba dodat, že tato neschopnost nesměřuje pouze na obsah modlitby, ale na samotnou skutečnost začít se modlit a v modlitbě vytrvat. Kdo má s modlitbou trochu zkušenost, ví, že ta nemožnost nepramení z vnějších podmínek: rozptýlení, nedostatek času nebo formace, atd., ale z hlubší neschopnosti, která má své kořeny hluboko v srdci člověka. Až do těch hlubin musíme svým voláním sestoupit, abychom objevili pramen modlitby.

Existuje také morální ubohost, která se projevuje bolestnou zkušeností naší vlastní neschopnosti konat Boží vůli a dodržovat jeho přikázání. Neseme v sobě lásku jako stesk a touhu, u níž jedině Duch Svatý může způsobit, že bude účinná.

Chceme-li vlastním úsilím, svou jasnozřivostí a vůlí dospět k vyrovnanosti a zralosti, budeme muset nakonec uznat to, co svatá Terezie od Dítěte Ježíše řekla matce Marii Gonzáze: „Je nemožné, abych vlastním úsilím vyrostla, musím se snášet taková, jaká jsem.“ Stejně tak ti, kteří se snaží poznat Boha pouze úsilím rozumu a vůle, jsou nuceni přiznat, že jejich poznání Boha je ubohé, chatrné, útržkovité. Vždycky budeme cítit potřebu volat: „Rač nám mysli osvítit.“

Božská lásko, posvátné místo, které sjednocuje všemohoucího Otce a jeho blahoslaveného Syna, všemohoucí Duchu Svatý, něžný utěšiteli sklíčených, pronikni svou svrchovanou mocí hlubiny mého srdce; ať tvoje přátelská přítomnost naplní radostí a zářivým třpytem světla všechny temné kouty mého zanedbaného příbytku a zúrodní bohatstvím své vláhy všechno, co je už dlouho povadlé a vyprahlé. (Jean de Fécamp)

Z knihy Jeana Lafrance: Persévérants dans la prière, Médiaspaul 1982 vybrala a přeložila Jana Švancarová.