„Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.“ Jan 3, 8a

Dnes jsme, Pane a Bože, Duchu Svatý,

s mým maličkým na louce

chytali vítr.

Bylo větrno, jako v posledních dnech bývá.

A já mu řekla: „Slyšíš vítr?“

Maličký se pozorně rozhlédl;

vítr přece zná z televizních pohádek.

A já mu říkám:

„Chyť ho, Míšo! Chyť vítr!“

On se rozběhl, vztáhl ručky nad hlavu

a do prázdna svíral pěstičky.

Nejprve zaujetí –

a pak smích.

Já tu klečím a snažím se chytit vítr.

Vztahuji ruce a do prázdna je svírám v pěst.

Ale i to, že mi unikáš mezi prsty,

je víc, než bych si mohla přát.

Snad Tě, Duchu Boží,

moje snaha rozněžní,

jako dítě klopýtavě poskakující po rozkvetlé jarní louce

rozněžní srdce matky.

A pak se ke mně skloníš

a sevřeš mě v náručí.