„Víš, co jsme venku slyšeli? Ku-kač-ku!“ hlásí mi tříletá dcera. Přišla celá rozzářená z výpravy za poznáním. V chladném májovém odpoledni stihli s babičkou a bráškou zajít do zahradnictví, podívat se na čapí hnízdo, proběhnout lesem k rybníku a pak se cestou kolem šťavnatých luk vrátit zpátky domů. Život na kraji města je zkrátka pestrý a zvlášť s malými dětmi jeho styl oceníte. Jako už pravidelně na jaře vyrazili jsme na delší pobyt do mého rodiště: a není to žádné malebné moravské maloměsto, nýbrž bývalé ocelové srdce republiky.

Část, kde moji rodiče před lety postavili dům, je ale obklopena lesem, poli, loukami a dalšími příjemnými kulisami. A i když i ve zdejších ulicích jezdí mnohonásobně víc aut než v dobách, kdy jsem byla holčičkou, světe, div se, pořád je jich méně než v nejpoklidnějších částech středočeského městečka, kde vyrůstají mé děti.

Když tam postáváme na autobusové zastávce, abychom se přesunuli z dolního konce města na horní, pravidelně strhávám děti k sobě, aby neskočily pod auto. Skotačí skoro pořád, to ano, ale na chodníku – jenže auta kolem obrubníku projíždějí takovou rychlostí, že se mi strachy podlamují kolena, aby je nějaký vůz nestrhl s sebou. Chlapeček s holčičkou pak sbírají z chodníku a trávy borovicové šišky. Ach, pozor (!) na všudypřítomné cigaretové nedopalky, psí exkrementy, počurané pampelišky… Upozorňuju, okřikuju, autobus má zpoždění, čekání je dlouhé a má trpělivost krátká.

Říkám si, jestli to není tím, že (moje i jiné) děti bývají jak urvané z řetězu, že je na těch pomyslných řetízcích neustále vodíme. Vodíme je všude za ručičku. Ba co hůř, vozíme je uvelebené v autosedačkách křížem krážem městy a vesnicemi. Pak je vypustíme na zahradu, to ano, vyvedeme je na hřiště a tu si, děcka, hrajte. Ale jinak? Volný pohyb zapovězen. Auta jezdí jako šílená, motorkáři i lecjací cyklisté taky naše nervy zrovna nešetří. Psů je všude… no jak psů. A ne všichni jsou mírumilovní. Povídala při pochůzce po obchodech jedna paní druhé: „Jak ty děti v kočárcích jedí rohlíky, to toho mého pejska dráždí.“

Ale byla jedna neděle, sluníčko už začalo připalovat, tráva pokosená, pupeny na stromech nalité ke květům. Vyšli jsme si na procházku. I v našem městečku blízko Prahy jsme došli až na jeho kraj za poslední zástavbu, prošli lesíkem, přeskočili potok a ocitli se… u louky ve svahu. Z téhle strany jsme k ní ještě nikdy nepřišli. Děti se zeptaly: „Můžeme?“ A když jsem kývla, rozběhly se do vrchu. Honily se a pak zase procházely, dělaly si sedátka pod větvemi mohutných smrků, lezly na velké kameny, obhlížely blízké pole (co tam asi bude naseto?). Sedla jsem si na starý pařez, nastavovala tvář slunci a zhluboka dýchala. Mohla jsem je nechat, volné, jen tak. Synka to místo okouzlilo, ptává se: „Maminko, kdy zase půjdeme na tu velkou louku?“

Nevím. Když jsme z ní tenkrát odcházeli, obešla jsem ceduli, kterou jsme předtím minuli, a přečetla si nápis: SOUKROMÝ MAJETEK. VSTUP NA POZEMEK PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN!