Poznání vyšší moci jako zdroje života a snaha navázat s ní spojení
Člověk, který zjistil, že existuje nějaký zdroj, ze kterého pochází život a věci, které život podporují – tedy že existuje určitá inteligence, někdo, kdo to všechno stvořil – se snažil tomuto zdroji života přiblížit. Ostatně i proto ho připodobňuje k věcem, které jsou pro život důležité – k prameni vody, ke slunci, k ohni – a proto mu také nabízí v oběti věci život podporující jako klasy, chléb, hospodářské zvíře, krev…
Je to snaha vstoupit do vztahu s tímto nejvyšším zdrojem bytí. Komunikovat s ním. Zvlášť když stojím tváří v tvář smrti, která pohlcuje životy ostatních lidí, i můj. Jsem přesvědčen, že tím, že se přiblížím zdroji života, který všecko převyšuje, ze kterého vyvěrá všechno to nejlepší, nejkrásnější, prostě samému čistému, smrtí a zlem nezkaženému životu – bude smrt nějak přemožena, překonána. Protože zdroj života a veškerého bytí musí být nesmrtelný, věčný.
Poznali jsme, že je to Někdo, Bůh, Stvořitel.
Prostředky k přiblížení
Aby člověk navázal kontakt s Bohem (nebo bohy), k tomu používal různé prostředky. Právě třeba oběti čili dary, ale také místa, kde se nějak projevovala vyšší moc – studánka, starobylý strom, skála, hrob významné osobnosti, místo, kde bylo onou vyšší mocí dopřáno vítězství a tak podobně. Tam se pak budovaly svatyně k uctívání vyšší moci – k oslavám, modlitbám, obětem.
V židovství se oběť řekne „korban“, což se dá volně přeložit jako „přibližovadlo“. Člověk také potřebuje získat správné vnitřní rozpoložení. K tomu potřebuje i příhodnou atmosféru. Potřebuje se naladit – naladit mysl i city. K tomu slouží například zář ohně, hudba, písně a vyprávění, určité fyzické úkony… Tedy výzdoba svatyně a rituál.
Ale člověk poznal, že jeho oběti a rituální propriety samy nic nezmohou. Že k tomu, aby se přiblížil vyšší moci, je důležité také správné rozpoložení jeho ducha, jeho nitra, mysli a srdce.
Ve starozákonním žalmu 51 jsou tato slova: „Přinesu-li ti oběť, nezalíbí se ti, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ – tady se objevuje řekněme vyšší level: k Bohu se přiblížím správným postojem, správným chováním – jednáním, které uznává, ctí a pomáhá všemu tomu, co podporuje život: nekrást, nezabíjet, nelhat, neničit, pomáhat slabším... Ale v první řadě ctít sám zdroj života: Boha. Jak píše svatý apoštol Jan ve svém prvním listě (4, 8): Bůh je láska.
Toto vědomí je velmi důležitý prostředek k přiblížení – protože na tom, jak je tento postoj, kvalitní, závisí, nakolik je člověk schopen přijmout užitek z oběti, z bohoslužby.
Místo bohoslužby
V židovství, ze kterého vychází křesťanství, lidé uctívali Boha na památných místech modlitbami a zvířecími oběťmi. Později, když putovali pouští z Egypta do zaslíbené země, měli s sebou stan setkávání, postavený podle zjevení, které dal Bůh Mojžíšovi. Stan měl svatyni, kde sloužili kněží, a oddělenou velesvatyni s archou úmluvy, kam směl jen velekněz – ve velesvatyni byla Boží přítomnost. Kolem stanu bylo nádvoří pro lid, kde se porážely zvířecí oběti a kde se předčítala smlouva s Bohem, tedy zákon. Obdobné uspořádání měl pak jediný chrám v Jeruzalémě.
I katolický kostel má podobné uspořádání, ačkoliv Ježíš Kristus ustanovil novou bohoslužbu při židovské velikonoční večeři v obyčejném tehdejším obýváku. A první křesťané byli Židé a chodili do jeruzalémského chrámu a novou bohoslužbu – „lámání chleba“ – slavili ve svých domech, v dobách pronásledování v přírodě a v podzemních katakombách. I dnes je technicky možné slavit mši svatou téměř kdekoliv – v bytě, v lese, na zahradě, v pralesní kapli-chatrči, ve veletržní hale, na letišti, ve vězeňské cele, v komunistickém lágru v Severní Koreji. Nejvhodnějším místem jsou ale samozřejmě chrámy k tomu určené, a tedy přizpůsobené. Kostel má vstupní prostor, předsíň, kde se symbolicky očistíme svěcenou vodou a připomeneme si tak svůj křest – tedy přijetí k Božímu lidu. K posvátnému očišťování duše jsou tu zpovědnice, kde kněz z Ježíšova pověření uděluje odpuštění hříchů tomu, kdo se z nich vyzná s oním „zkroušeným srdcem“.
Hlavní prostor pro věřící lid je oddělen od kněžiště a nazývá se chrámová loď. Slouží také k naslouchání, když se předčítá a vysvětluje smlouva s Bohem, tedy Bible, Písmo svaté – tomu se říká bohoslužba slova, která je také zásadním „přibližovadlem k Bohu“.
V kněžišti posvěcení služebníci a jejich pomocníci slouží oběť. K tomu je v něm umístěn obětní stůl – oltář, kde se koná „památka Poslední večeře“ – to ovšem znamená ZPŘÍTOMNĚNÍ Ježíšova sebeobětování Bohu za hříchy lidí. Tato oběť se uskutečnila jako poprava ukřižováním. Oltář v kostele a ten kříž, na kterém zemřel Ježíš Kristus v Jeruzalémě před 2000 lety, jsou tedy při mši svaté jako jedna věc. Zároveň je oltář jako stůl při Poslední večeři. V kněžišti nebo na jiném vhodném místě v kostele je umístěn svatostánek – skříňka pro uchovávání Kristova těla, tedy hostií z nekvašeného těsta, nad kterými kněz při mši svaté vyslovil Ježíšova slova z Poslední večeře: „Vezměte a jezte z toho všichni, toto je mé tělo, které se za vás vydává.“
Svatostánek lze přirovnat k velesvatyni, nebo spíš by odpovídalo skutečnosti, že svatyní i velesvatyní je kněžiště s obětním stolem a svatostánek je jako archa úmluvy nebo se také říká schrána smlouvy. V kostele zařízeném pro starší rituál mše svaté bývá kněžiště odděleno mřížkou, zábradlím. Sloužilo se na obětním stole u svatostánku umístěného v ose chrámu. V úpravě pro novější rituál je obětní stůl vysunut směrem k lidu, aby se zdůraznilo sjednocení svatyně a velesvatyně. Totiž když Ježíš na kříži vydechl naposled, roztrhla se chrámová opona, oddělující tyto dva prostory židovského chrámu. Což vlastně znamená, že když přijímáme Kristovu oběť, máme přístup k Bohu – do Boží přítomnosti.
Poznání Boha
Boží přítomnost je naprosto klíčový pojem. O tu se tady jedná od začátku – dostat se do blízkosti Boha, zdroje života, sjednotit se s ním a získat tak nezničitelný život. Ale ne pro jakési dlouhé nekonečné vegetování, ale sjednotit se s milovanou bytostí s velkým B – protože z ní pocházím, patřím jí, tato Bytost je „alfa i omega, počátek i konec“ (Zjev 1, 8) všeho. Kristus říká: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17, 3). Jako muž a žena patří k sobě, tak i člověk patří k Bohu. Bible obrazně mluví o spojení Boha s člověkem, s lidmi, jako o svatbě. To, co se slaví v kostele, tedy není jen tajemným přemístěním pod kříž, ale je to také předobrazem svatebních hodů, až se setká duše s Bohem.
Ve velesvatyni starozákonního stanu setkávání nebo jeruzalémského chrámu byla Boží přítomnost; Mojžíšovi Bůh řekl, že tam bude přebývat a mluvit s ním (srov. Ex, kapitola 33). V našich kostelech se Boží přítomnost soustředí ve svatostánku. Jestli je Boží Tělo ve svatostánku, upozorňuje na to červené světlo.
Boží přítomnost je tedy v požehnaném chlebu ve svatostánku přímo fyzická jakožto v těle Ježíše Krista. Ale Boží přítomnost je také duchovní. Lidské tělo má být chrámem Ducha Svatého, Božího Ducha, prostě Boha. Kostel je večeřadlem – místností, kde Ježíš při Poslední večeři ustanovil novou smlouvu s novou obětí. V té místnosti se Ježíšovi učedníci – základ Církve – společně modlili a naplnil je Duch Svatý. K tomu slouží i kostel – modlit se, abych se otevřel Bohu a byl schopen do sebe přijmout Božího Ducha. Ježíš přislíbil: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14, 23). Takže ten správný postoj způsobuje to, že je to Bůh sám, kdo se přibližuje. Nehoví si na výsostech, ale sestupuje, spěchá člověku vstříc! Ježíš mluvil o svém těle jako o chrámu. Každý člověk má být Božím chrámem. Má správně jednat, aby bylo poznat – jako podle jakéhosi červeného světýlka – že Bůh, Boží život, je v něm. Člověk, který takto žije v Boží přítomnosti, může přibližovat Boha ostatním lidem. Prozářit život svůj i lidem v okolí. A o to se tady snažíme.
Shrňme to ještě: svatyně, chrám, kostel – je místo přibližování se člověka k Bohu a Boha k člověku. Místo jejich setkávání.
Ale pokud takovým místem není moje nitro, pak moc nepomůže ani chrám kamenný.