Mezi významné dny českého kalendáře by měl být zařazen 3. červen jako Den vítězství neohebných.

Ústavní soud tohoto dne rozhodl o stížnosti poslanců a senátorů levicových a populistických stran napadající zákon o majetkovém vyrovnání státu s církvemi. V souladu se svými předchozími postoji soud potvrdil ústavnost napadeného zákona. Po 23 letech od pádu komunistického režimu byla tímto zákonem uzavřena jedna etapa vývoje české společnosti a českého státu. Právně jsme se vypořádali s majetkovými křivdami, které se v naší zemi staly za vlády komunistické totality.

Argumentace odpůrců zákona byla šílená. Donekonečna opakovali několik logicky neslučitelných průpovídek a lží. Vrcholem přepjatého tyátru se stalo vystoupení právního zástupce senátorů s krajně podezřelou historkou údajné krádeže klíčových dokumentů k případu z jeho vozidla a tragikomické představení dalších tlučhubů typu Zaorálek před soudem a v médiích. Dozvěděli jsme se, že náprava křivd spáchaných zločinným režimem je protilidový akt. Vyslechli jsme si zdrogovaný výklad smyslu českých dějin, jejichž temné pozadí zajišťuje po tisíc let působení církví, a o škodlivosti duchovna, náboženství a církví na českou státnost.

Jako tradičně, když demagogům v české politice dojdou argumenty, zajdou si do historie pro husity, jezovity, Bílou horu, Josefa II., Masaryka a odboj. Nemá smysl s nimi polemizovat. Jen Masaryka je třeba se zastat. Dobře věděl, proč svým Čechům kladl na srdce: Nebát se a nekrást. Tak jako v hilsneriádě se sám nebál být protilidovým a v kauze rukopisů „protičeským“. Masarykův odkaz dnes naplňují ústavní soudci, kteří se nezalekli pokřiku těch, kteří při vidině svých úspěšných zítřků se již dnes chovají, jako by jim tato země patřila. Zejména pro ně, kteří schvalují komunistickou krádež a další zločiny a přitom se dovolávají Masaryka, platí nutnost stále připomínat přikázání nepokradeš, které náš první prezident ctil.

Každého, kdo má vztah ke své zemi, zamrazilo, když si uvědomil, že její politické elity, jejich velká část, hlásají názory hospodských hulvátů a vyznávají postoje lůzy. Takové množství fanatické nenávisti, které veřejně rozdmýchávají, je schopné zničit vše pozitivní a každé společenství. Přátelstvím dvou lidí počínaje, rodinu i obec, v neposlední řadě stát. Komunistická nenávist, ke které se hlásí i dnešní socialisté, je skutečným nebezpečím pro naši svobodu a vážně ohrožuje český stát.

Přes toto poslední vítězství spravedlnosti, práva a zákonnosti je dobré si uvědomit, jak významní jejich nepřátelé u nás působí, oč se opírají, z čeho vycházejí a k čemu se hlásí. Shromažďují se pod praporem národovecké ideologie, levicové předchůdkyně komunismu. Ta vyvěrá ze zakořeněných komplexů české méněcennosti v 19. století, která dodnes nabízí falešné vidění světa. Vítězství ústavnosti nad jiráskovsko-nejedlovskými fabulacemi není bohužel vyjádřením široce sdílených národních tradic a životních postojů české společnosti. Tato zjevná deformace je jedním ze signifikantních projevů poruch české demokracie. Přestože jsme zdánlivě uzavřeli neslavnou kapitolu čtyřicetiletého období komunistické nesvobody, významné síly v národě na ni chtějí otevřeně navazovat. Přihlášení se ke kradení, vraždění a nesvobodě jako projevům doby, které je dnes již možné otevřeně hájit, nás nevrací jen před Listopad 1989. Dobrovolně se přihlašujeme k odkazu let 1945 až 1948. V rozhodnutí, které v těchto letech česká společnost učinila, se ukrývá klíč k pochopení smyslu moderních českých dějin. Ve „slavných májových dnech“ roku 1945 jsme se vydali cestou směřující k národním tragédiím a nevyhnutelným pádům. Prezidenta Masaryka je nutné se znovu zastat. On u toho na rozdíl od našich komunistů, socialistů a věčně pomatené části národovecké pravice doopravdy nebyl. Tož nebát se a nekrást a odmítnutí komunistické vlády jsou pravým odkazem T. G. Masaryka a jeho příspěvkem k naší státnosti.