Pořadatelé dětských dnů, staročeských májů a jarních veselic to mají letos těžké. Ono se špatně tancuje a soutěží po kotníky v blátě. Proto se hasičský Dětský den i v naší obci přestěhoval do kulturního domu. V hasičské zbrojnici čekaly tři pivní sudy, otáčela se kýta na grilu. Prostě, nebýt toho deště, vesnická idyla.

„Pane starosto, já se toho potoka začínám bát,“ zavolala o půl páté odpoledne paní z ulice pod Senomatským rybníkem. Dovolala se na radnici, kde už se sedělo nad povodňovým plánem.

Kůrčička na kýtě zlátla právě ve chvíli, kdy starosta zvedl hasičskou jednotku, pohodlně uvelebenou v zasedací místnosti. Rakovnický potok, jindy líně tekoucí potůček, právě překročil I. povodňový stupeň a začal připomínat divokou řeku.

Voda stoupala rychlostí 12 centimetrů za hodinu a stav se rychle blížil ke druhému stupni. Aniž by je zatím někdo volal, dostavili se místní podnikatelé a zemědělci s nabídkou pomoci. Za půl hodiny přiváželi valníky s pískem k nejzranitelnějšímu místu, brodu ve východní části obce.

„Nebude dost pytlů,“ hlásila jednotka plnící pytle pískem a budující provizorní hráz.

Ještě že jsme na vesnici, kde všichni nezapomněli pěstovat brambory, řípu a obilí. Stačilo několik telefonátů z radnice, kde paní účetní vytvořila komunikační centrum povodňového štábu, a ze všech částí obce (včetně těch na kopci položených) se sjíždějí vozy tu s deseti, tu s padesáti pytli. Hráz roste, voda stoupá. Majitel nejníže položeného domu posilňuje pracující hasiče slivovicí. „Nevěřím, že se to nevyleje. Jako v jednaosmdesátým,“ říká přitom trochu rezignovaně. Celá ulice je na nohou a sleduje hladinu potoka. Nikdo nepanikaří, převažuje mírný optimismus. Statečná ulice.

„Ještě dvě čísla a máme dvojku,“ hlásí hlídka. Hostokryjský potok, pravý přítok Rakovnického potoka, se rozlévá do přilehlého lesíka. Na soutoku vzniká ostrov.

Právě na Hostokryjském potoce stojí napouštěcí hráz nedalekého Senomatského rybníka. Teď je dobrého půl metru pod vodou. Před dvěma dny byla osazena novou mříží a uzamykatelnou uzávěrou napouštěcího potrubí. Tu se v pátek ráno podařilo spustit. Náhoda? Budiž, věříte-li na ně. Klidná hladina rybníka nestoupá. Porybný si zaslouží vyznamenání.

Hráz je hotova. Zbývá pětadvacet centimetrů a potok se vylije z břehů. Tma, jedenáct hodin, hladina kulminuje.

Unavený velitel jednotky stojí na lávce. Už není co dělat. Zatím. Voda opadne, nebo začneme evakuovat.

„Tak teď už jen vyslat desetičlenné modlitební družstvo do kostela,“ říkám v žertu. Usmívá se. Oba víme, že dát v naší obci dohromady takový útvar by bylo těžší než zahradit protrženou Lipenskou přehradu.

„Klesá,“ hlásí hlídka před půlnocí. Lidé se rozcházejí. Hasiče čeká vytopená (kamny!) klubovna, pivo a pečínka. Zasloužená odměna.

Ohrožení, největší od roku 2002, je zažehnáno. Vrací se běžné starosti. Jak usušíme seno, nelehne obilí? S počasím se něco děje, letos už to musí být jasné každému.

I s námi se něco děje. Pomalu, plíživě. Není to tak vidět. Musí se nám to připomínat. Zatím, alespoň v Senomatech, překvapivě jemně.