Poslední den naší cesty jsme se společně s biskupy vydali k izraelskému parlamentu. Cestou jsme mohli za okny autobusu pozorovat moderní tvář Jeruzaléma. Město je to opravdu zajímavé, moderní zástavba místy bombastická, ale neuráží. S profesionálním zájmem jsem si prohlédl i tramvaj, kterou na dva roky staré trati řídí mí jeruzalémští kolegové.

Před parlamentem jsme se zastavili u velkého sedmiramenného svícnu, na kterém je v podobě reliéfů zachycena historie izraelského národa podle Starého zákona. Znovu jsem si uvědomil, jak s časem stále více přicházím na chuť těmto příběhům, zvláště s přihlédnutím ke spojení s Novým zákonem.

Odtud jsme se vydali do Starého města, konkrétně na Golgotu. Zde, na místě bývalého vrchu, který byl v minulosti seříznut, stojí kostel, v jehož útrobách je místo, kde stál Kristův kříž, kámen, na kterém bylo tělo Ježíšovo zavinuto do plátna, a kaple s tumbou, ve které Ježíš tři dny mrtev odpočíval a následně vstal z mrtvých. Člověk na tato místa vstupuje opravdu s posvátnou úctou. Duchovní síla je tu opravdu velmi cítit. Přesto nelze očekávat, že snad člověk se zatvrzelým srdcem zde automaticky zažije nějaké kouzelné či magické obrácení.

Musel jsem řešit dilema, jak to všechno v krátkém čase vstřebat. Všude byla pochopitelně fronta... Zašel jsem tedy k místu ukřižování, dotkl se kamene, na kterém spočívalo Ježíšovo tělo, ale k hrobu byla příliš veliká fronta. Lidé se většinou tlačí a hlavní soustředění je zaměřeno na dotknutí se místa. Byl jsem z toho zmatený a smutný, že to neumím nějak správně prožít. Najednou jsem si všiml jednoho kněze z naší skupiny. Seděl zcela uvolněně na jednom z mála míst k sezení, která ale byla většinou prázdná, a jen tak spočinul. Napodobil jsem ho a jednoduše otevřel své srdce těm všem darům, které se tu nabízely. Prožil jsem několik minut velkého duchovního dobrodružství, které odpovídalo několika desítkám pomodlených růženců s tajemstvími, která se na tomto místě udála. Duše byla až po okraj naplněna milostmi a pochopením velikosti Boha Otce, Ježíše Krista a jeho vykupitelského díla. Na okamžik člověk pocítí velikost a nezměrnost Božího konání i naši ubohost a neschopnost to všechno pochopit, natož v tom cokoli zásadně změnit.

S těmito dojmy jsem vyšel před kostel a po Křížové cestě jsme sestupovali ke kostelu svaté Anny na naši poslední společnou mši svatou. V tichosti usebrání nám nad hlavami začal „hulákat“ z amplionu mešity muezzin. Nutno spravedlivě říci, že všechna náboženství žijí v Jeruzalémě v jakémsi zvláštním klidu a toleranci. Je ale také spravedlivé říci, že islám tady křesťanství utlačuje.

Kostel svaté Anny je místem, kde je tradičně uctíváno narození Panny Marie. Všichni jsme se zdaleka do kostela nevešli, takže jsme zůstali v zahradě kláštera, což nevadilo, protože zahrada byla ozvučena. Při této mši jsme obnovili své křestní sliby a věřte, že těsně pod Golgotou pociťujete opravdovost tohoto úkonu absolutně.

Po mši už nás čekala cesta na letiště. Ještě jsme z autobusu koukli na Olivovou horu a v duchu se přenesli do Getsemanské zahrady a řekli si, že sem bychom se určitě rádi ještě vrátili.

Cestou jsme ještě projížděli kolem města, které se jmenuje Emauzy. Další námět k hluboké meditaci. Tomuto sídlu dnes vévodí veliká mešita se čtyřmi minarety...

Cesta to byla krásná a požehnaná. Bohu díky!

 


Hledání