Nejdřív teze: v současném momentu vývoje postmoderní západní společnosti není ani tak důležité, kdo vládne, jako to, kdo a jak jej kontroluje.

A je tomu tak nejen proto, že ve všech demokratických společnostech je dnes oproti stavu před pouhými dvaceti (neřkuli padesáti) lety omezen prostor pro výkon jakéhokoliv vládnutí (ekonomickými danostmi a nadnárodními strukturami jak hospodářskými, tak politickými i rigidní hmotou veřejného mínění, tedy po blahobytu toužící masou těch nemyslících), ale i morálním stavem společnosti.

Dneska je stále těžší najít někoho, kdo by chtěl vykonávat moc jako službu a ne jen pro zisk do své kapsy. Je to tak těžké, že je to skoro beznadějné; dnes platí víc než kdy dřív, že pokud se výkon moci nezneužije, je to sebezápor a kříž, služba – a jen pokud se moc zneužije, stává se z ní zdroj prospěchu pro toho, kdo ji vykonává.

Ale i ten největší gauner, když je důsledně kontrolován, chová se vcelku rozumně – tady působí pud sebezáchovy. Třeba takový člověk jen jen čeká, kdy si bude moct přikrást anebo je to do své vlastní sebelásky zahleděný narcis, který se jen sluní na pláži své slávy & popularity – ale pokud je důsledně kontrolován, může uplatit jen lepší stránky své osobnosti – které i každý grázl bezpochyby má, třebas výkonnost, zkušenost, pracovitost, analytický dar...

Proto je lepší volit strany s vybudovanou – a mravně vyspělou – členskou základnou než partaje jednoho muže. Proto s tak velkým zděšením sleduji selhávání médií, jejich skupování ne zahraničními investory, kterým šlo normálně o zhodnocení jejich peněz, nýbrž domácími dravci, kteří budují své domény nekontrolovatelné moci...