„Nakonec si ti lidovci zas nevedou tak špatně,“ řekl mi, trochu překvapeně, kamarád. „A dokonce, všiml sis?, už párkrát stihli změnit názor z absurdního na rozumnej,“ dodal... Řekl jsem, že jsem si toho také všiml, ačkoli současné povolební šachy úplně důsledně nesleduji a některý z tanečků té či oné strany mi mohl uniknout...

Že se však, podle mého názoru, VELMI POZITIVNĚ projevuje, že KDU-ČSL má početnou, na naše poměry velmi početnou, jak se tak (škaredě) říká, členskou základnu...

 Straníci, fungující členská struktura, je pro dobrý a poctivý výkon vlády ještě důležitější nežli voliči. Pokud politik ví a musí na to myslet, že se bude ze svých kroků zodpovídat mnoha lidem, konkrétním lidem, a nejen čtenářům novin – bezprostředně, osobně, na Twitteru a Facebooku, ale i na schůzích a při osobních setkáních při mnoha příležitostech, třeba na pouti na Hostýně nebo kdekoliv jinde – chová se jinak, než když nějakou živou kontrolující množinu lidí uvidí zase až za pár let před volbami. Byli to ostatně právě řadoví členové KDU-ČSL, kteří svého času svým energickým odporem znemožnili Miroslavu Kalouskovi upéci společnou vládu lidovců se socialisty plus komunisty...

 Strana, která takovýto korektiv nemá, je jen zdánlivě ve výhodě: jeden Babiš prostě všechno neuhlídá: politruk, který před svou stranou zatajil, že byl politruk a dostal se tak až do sněmovny – to by ve straně s rozvinutou členskou strukturou nebylo možné: vždycky ho někdo zná, vždy ho někdo „griluje“ a spíš všechno vyplave na povrch...

Ovšem musí to být členstvo když už ne přímo zbožné – alespoň rozumné a soudné; ne aby po prohraném puči zvolilo Romana Onderku zase do čela brněnské sociální demokracie... To je jednání, tak, řekl bych, z dlouhodobého hlediska přímo suicidární neboli sebevražedné...