V mediálních kruzích se často objevují pokusy popsat a vysvětlit současnou politickou situaci u nás i v evropském kontextu. Padají slova o změně politického systému, kterou se však prezidentu Zemanovi nepodařilo provést kvůli výsledku voleb, neúspěchu Haškova lánského puče a propadající se důvěře. Nebo naopak jsou nám předestírány rádoby odborné filozoficky fundované teze o konci střídání levice a pravice u vlády v anglické zkratce lib–lab (liberal vs. labour), které snesou stejná měřítka odbornosti a kvality jako výkony mnohých ministrů Rusnokovy vlády odborníků, tedy vykazují shodné rysy myšlenkově nenáročné a mediálně líbivé povrchnosti. Většinou berou stejně rychle za své jako novinářova předvolební důvěra v sílu české demokracie, která nemůže podlehnout tak průhledné nabídce populismu jakou nás zaplavili pánové Okamura a Babiš. Neúspěch české pravice vidí dnes již neúspěšný její bývalý vůdce a otec zakladatel ve „zjednodušeném, vyčpělém a prázdném antikomunismu,“ který si ODS měla ve volební kampani přisvojit „namísto autentické obhajoby liberálně konzervativních postojů v jejich dnešních kontextech.“ Bída dnešní pravice prý vězí v „ideové a politické prázdnotě vyčpělého antikomunismu.“ Rysem takovýchto pravd dneška je nespojitost s časem a prostorem, který interpretují. Jejich krátkozrakost a zapomnětlivost provází selektivní přístup k určitým skupinám faktů.

Pod hesly o rekonstrukci státu a změně politiky přišly opět staré problémy. Novou stranu vede signatář evidovaný v archívech ze starých dob již pozapomenutých zítřků. Je za ni zvolen poslanec, který nestačí ani říci své „ANO“ slibu věrnosti demokratické republice a ústavě, protože již předtím vyjde najevo, že s jeho jménem se pojí nejen titul doc. a RSDr., ale i funkce politruka v armádě, v které přísahal věrnost socialismu a Sovětskému svazu v boji proti svobodným zemím hájícím demokracii doma a podporujícím ji i v zahraničí, například v komunistickém Československu. Do třetice mediálním prostorem prosviští zpráva jako kulky, které zabily politického podnikatele a partnera ústecké exhejtmanky Romana Housku. Příběh vyučeného kuchaře a bývalého veksláka, který se vybaven zkušenostmi a dovednostmi z totality stane úspěšným podnikatelem a vlivným krajským sociálním demokratem, zapadá do řady dalších. Do konce života používal staré metody na hraně zákona.

Každá doba se snaží způsobem uchopení a převyprávěním minulosti ovládat interpretaci současnosti, pochopit prostřednictvím toho, co se stalo včera a ještě dříve to, co se odehrává dnes. Ten, kdo ovládá přítomnost, si činí největší nárok na určování směru vývoje do budoucnosti. Ve svobodné společnosti platí, že ti, kteří dokážou nabídnout srozumitelný klíč k pochopení současnosti, získávají důvěru voličů pro realizaci svých plánů do budoucnosti a s tím spojené veřejné a politické funkce.

Skutečnost, že se dnes na scéně objevují příběhy, které naznačují kontinuitu s dobou normalizace, ukazují na příležitost, kterou vývoj české společnosti v minulých letech takovýmto jevům a osobám poskytl. Dnešní výsledky navozují atmosféru bezčasí, typickou pro normalizaci. Zdá se, jako by se s odvíjejícími se příběhy v našem veřejném prostoru čas opět zastavil. Ztráta přítomnosti způsobuje hledání zoufalých řešení pro budoucnost. Čas je veličinou svázanou s prostorem.

I politika se odehrává ve veřejném prostoru a v konkrétním čase. Vinit ze současné krize české politiky její polistopadové principy, jakými byl pokus o vyrovnání se s minulostí například v podobě dnes jejími novými i starými samozvanými spasiteli odmítaných lustrací nebo opuštění antikomunismu jako morálního postoje každého demokrata, natož stoupence liberálně konzervativních hodnot, předznamenává skutečné příčiny, kde je třeba hledat počátek úpadku české politiky a zejména jejího pilíře, demokratické pravice.

Výsledkem ztráty schopnosti porozumět přítomnosti, která vězí v uvedeném způsobu přístupu k minulosti, je nutkavá potřeba zaplnit programovou prázdnotu, která vzniká v nabídce témat a programu do budoucnosti. Nejsnáze dostupná, přímo na dosah ruky, jsou zkratkovitá, revoluční a utopická řešení. Slibují skrze jednoduché téma nahlédnout celou neutěšenou složitost dneška a prostřednictvím rázného a radikálního činu dosáhnout blízké všenápravy. Návrh na vystoupení z Evropské unie je ukázkovým příkladem, jak falešně redukuje složitost reality na jednu univerzální příčinu a jedno jednoduché opatření populista.

Utváření veřejného prostoru je záležitost duchovní. Představa, jak má společnost fungovat, obraz, který je jejím vzorem, ke kterému směřuje, nejsou materiální podstaty. Společenský řád je něčím, co překračuje každého jedince. Přesto existovalo po tisíciletí přesvědčení, že je skutečností objektivní, existující, a pro jedince závaznou. Jeho původ byl až do vrcholné sekularizace ve druhé polovině 19. století hledán vně naší reality, v Bohu. Posléze se agnostici a všichni představitelé totalitních ideologií jako náhradních sekulárních náboženství obrátili k hledání jeho zdroje uvnitř společnosti – vznikla a rozvíjela se sociologie. Levicoví liberálové urazili od té doby další kus cesty. Rozhodli se společnost štěpit jako atom, aby konečně objevili zdroj, ze kterého pramení příčina, proč společnost funguje tak, jak funguje. Rozpad společnosti akceptovali jako příhodný fakt i liberálové jinak se hlásící k pravé části politického spektra, protože vycházel vstříc lákavému egoismu a hédonismu a tak vyhlásili, že společnost neexistuje. Likvidaci lidské solidarity a sounáležitosti dovršil nacismus a komunismus. Místo budování zdravé důvěry, jako předpokladu vztahů mezi lidmi, přinesl atmosféru podezírání, nedůvěry, strachu a nenávisti.

Extrémně individualistický přístup je dobře čitelným rysem současnosti a též příčinou našich problémů. Krajina kolem měst je postižena suburbanizací. Rozsáhlá území bez urbanismu naznačujícího život jakékoliv lidské komunity a pospolitosti, představují v terénu rozptýlené domky netvořící souvislou uliční zástavbu. Odmítání sousedské sounáležitosti je dnešní vizí, která postrádá transcendentní předobraz, jakým byla Augustinova Civitas Dei pro utváření středověké společnosti. Vytěsnění sousedství, nezájem o blízkého člověka, neschopnost nastolit prostředí vzájemné důvěry, vytvářet společenství, tedy utvářet veřejný prostor na základě společně sdílených hodnot, který je definovaný sítí vztahů řídících se obecně přijímanými pravidly je deficitem, jenž nám zůstal po velkých vizích devadesátých let, jakými byla ekonomická transformace, dosažení materiálního blahobytu, získání svobody pohybu a podnikání. Za nimi vždy pokulhávala transformace práva, která je spojena s principy a hodnotami utvářejícími společenský řád.

Krize dnešní doby, ve které je absence demokratického společenského řádu nahrazována „kulturou“ nesenou bývalými veksláky, agenty a politruky, je v důsledku i krizí politiky. Snaha o obnovu politiky je totiž marná, pokud nenastane obnova společnosti. Co nabízejí ti, kteří odmítají reflexi české minulosti naplněnou nacionální, socialistickou a posléze komunistickou likvidací společnosti, pregnantně vyjádřil Václav Klaus. Namísto fungující společnosti, která je základem, ze kterého vychází fungující politika, nám nabízí obhajobu produktu dneška, kterými jsou takzvaní kmotři. Podle něj alespoň zprůchodňují politiku, zadrhávající se politický provoz. Jsme zpět v čase pozdní normalizace a podoby naší společnosti, jakou zachycuje film Diskopříběh. Veksláci dokázali též zprůchodnit některé procesy ve veřejném prostoru a převzali tak jisté role namísto zdeformované a rozbité společnosti. Nakolik Klausovo doporučení popisuje realitu nejen současnou, ale zároveň i předchozí, pochopíme, když se podíváme do minulosti mnohých aktérů dnešního veřejného dění. S postupem času se bývalí úspěšní veksláci v procesu ekonomické transformace proměnili v kmotry, nomenklaturní ekonomické kádry KSČM v kapitány českého průmyslu devadesátých let a bývalé elity a celebrity v úspěšné představitele dneška.

Krize pravice je krizí jejího programu, který od skončení ekonomické transformace nabízí české společnosti. Pokud nepochopí, že její reformní úloha není ještě skončena, protože standardní politika se musí opírat o existenci standardní společnosti a pokud nepochopí, že je povinna nabídnout koncept její obnovy postavený na nezbytném duchovním rozměru, nemá již ve stávajícím složení žádnou šanci. Prosazování pravicové politiky totiž pramení z podpory vycházející od fungujících společenských institucí, jakými jsou rodina, politické strany, církve, svobodné univerzity, spolky a občanská sdružení, vyrůstá ze spořádané a fungující společnosti. Pokračováním v procesu rozbíjení těchto institucí a tím i společnosti, v odporu proti restituentům, emigrantům, cizincům, šlechtě, církvi a majetným se vyznačuje ze své podstaty levice.

Krach sociálního státu blahobytu je též důsledkem neúspěšného konceptu levice, která přenesla na stát povinnost každého člověka starat se o osud svého bližního a pomoci mu v případě nouze. Důsledkem je rozklad společnosti, který má uvedenou morální příčinu, nezájem o bližního a sobectví. Materiální blahobyt nedokáže zaplnit duchovní a mravní prázdnotu, levicovými liberály hlásaný egoizmus v důsledku způsobuje politickou krizi, která nemá východisko. Atmosféra nedůvěry a podezírání plodí veřejné psychózy a obavy nejen z domnělých nepřátel, ale i všudypřítomné korupce a potřeby neustálé mobilizace proti ní a požadavku veřejné očisty celé politiky.

Provést úspěšné pravicové reformy a sejmout z beder státu neúměrnou zátěž sociálních výdajů je možné jen tehdy, pokud neúspěšní, handicapovaní a chudí nezůstanou osamoceni, pokud jim nabídnou pomocnou ruku fungující instituce občanské společnosti. Tato pomoc však může být poskytována pouze nezištně a dobrovolně, tak jako je to v evropské křesťanské tradici milosrdné lásky k bližnímu. V opačném případě se stanou prováděné změny pro voliče neakceptovatelné a tedy neproveditelné nebo neúspěšné.

Příštích několik měsíců rozhodne nejen o osudu stávající zdegenerované české pravice, ale i o osudu demokratické a svobodné podstaty zdejšího veřejného života. Před pravicovými stranami neleží jen úkol obnovy politiky nýbrž obnovy podstaty, ze které vychází, úkol obnovy společnosti. Je to dlouhodobý a nelehký cíl, protože se nejedná nějakou parametrickou změnu volebního zákona či schválení ústavního zákona o každodenním referendu a odvolatelnosti všemi všech. Obnova společnosti na principu vzájemné důvěry a sounáležitosti, aktivním zájmu občanů o věci veřejné, jejich zapojení do utváření veřejného prostoru, je nejzásadnějším transformačním krokem přechodu z postkomunismu do standardní podoby demokracie.