Když byl singapurský premiér západními novináři dotazován na důvod mimořádné ekonomické úspěšnosti svého městského státu s čínskou většinou obyvatelstva – poukázal na Konfucia. Možná to byla propaganda (každý národ chce mít své inspirace ve své vlasti) a silnější než Konfuciův byl vliv Miltona Friedmana, to nechci řešit – ale už jen to, že současný premiér myslí na dva a půl tisíce let let starého filozofa a srovnává se s jeho učením, je cosi mimořádného...

Konfuciův vliv mezi Číňany je obrovský, zvláště tam, kde nebyl – třeba jen na pár (v dějinách Číny kratičkých) desetiletí – vytěsněn vlivem Marxe a Lenina. Konfucius (neboli čínsky 孔夫子, jak jsem si dohledal na Wikipedii) – to je především étos angažovanosti ve veřejném životě, sebeovládání a dokonalého plnění povinností.

Ale... Zaujalo mě, že, jak jsem se dočetl, přímí Konfuciovi žáci říkali, že v posledních letech svého života už byl tak dokonalý – že byl i pro ně naprosto nesnesitelný...

Tak.

A teď udělám, s dovolením, něco, co velmi odporuje trendům této doby: poukážu na svoje vlastní náboženství jako na cosi lepšího, než je náboženství jiné. A udělám to takto: také život mnohých katolických světců byl svým okolím vnímán jako blízký dokonalosti (ne jako přímá dokonalost: my křesťané víme, že člověk na této zemi nikdy nemůže být úplně dokonalý).

Ale nikdy, NIKDY, ani v jednom případě, nebyl KVŮLI TOMU žádný katolický světec vnímán lidmi ve svém okolí jako nesnesitelný...

Právě naopak!

Ten rozdíl se jmenuje láska.

 


Hledání