Čas uzrál, moje e-mailová schránka se plní vánočními přáními. Nejvíce jich teď chodí od kamarádů s dětmi. Blahopřání s dětskými hlavičkami, snímky dojemné i vtipné, však taky brzy jedno pošleme. Vedle přání k vánočním svátkům a do nového roku je to vzkaz: takhle nám ratolesti rostou, takto se nám daří (jakž takž zvládáme). Je to podobné, jako když se vyšňoříme na rodinnou oslavu. Dcerušky s úhlednými copánky a hlavou plnou sponek, synkové v nažehlených košilích. Přejte nám to. Zasvěcení vědí, že když rodina jako z cukru vychází ze dveří, zanechává za sebou hromady rozkopnutých bačkor, zmačkaných pyžam, hřebenů, ozdob do vlasů a drobků od snídaně. Není v silách matek ještě přimět všechny k úklidu. (Ostatním včetně otců je to pravděpodobně jedno.) A zasvěcení vědí i o jiných bolestech, které pak rodinné štěstí vyvažují.

Včera při koupání u nás nastala situace nabitá emocemi. Synek se sprchoval sám a k tomu si brebentil (možná počítal, anebo si opakoval názvy světadílů?). Dcerka se do vany chystala a u svlékání zpívala jakousi dojemnou píseň, kterou sama vymyslela. Miminko, už umyté, řvalo. My s mužem jsme na sebe přes ten hluk pokřikovali pokyny k dalšímu večernímu programu. Shodli jsme se, že kdybychom se v této koupelně ocitli v době, kdy nám bylo dvacet, potichu bychom odešli a rychle za sebou zavřeli: „Díky, tak tohle ne.“

A víte, že už nám to ani nepřijde? Asi k nám po pár letech rodičovství přišla trpělivost a trocha nadhledu. A taky jsme docela nedávno zažili, že v nás dětský křik nevzbudil nelibost, nervozitu nebo dokonce vztek, ale úlevu a štěstí – Bohu díky, on křičí.

Náš nejmladší měl brzy po narození potíže s dýcháním. Do tělíčka se mu dostala infekce, a tak s ním krátce po porodu uháněla sanitka z malého města do velkého, aby ho převezla na jednotku intenzivní péče. Probírala jsem se z narkózy po akutním císařském řezu a několik hodin jsem nevěděla nic. Pak mi přišli říct, kde je a co se stalo. Potom jsem mohla zavolat, jak se mu daří. Manžel mi přinesl jeho fotku. Poslala jsem mu první mateřské mléko. Po třech dnech jsem ho konečně uviděla a když mu bylo sedm dní, mohla jsem k němu nastoupit do nemocnice. Zůstali jsme tam spolu ještě týden a pak si nás tatínek odvezl domů.

Novorozenecká jipka je místem, kde děti leží v inkubátorech napojené na soustavu hadiček. Na malé obrazovce můžete sledovat dech a tep vašeho děťátka. Když je lépe, jsou děti v postýlkách s monitorem dechu. Rodiče se na návštěvu převlékají do sterilního oděvu a ruce si umývají dezinfekcí. Cink cink, dělají kontrolní přístroje.
Dlouho jsem nevěděla, kdo v tu noc jel s naším synem rychlou sanitkou. Nebyl moc sám, když my jsme s ním být nemohli? Ulevilo se mi po zjištění, že u něj byla sestřička „ranařka“, co se hlasitě směje. Potkávaly jsme se pak v nemocnici. To už se chlapeček postupně odpoutával od přístrojů, přestěhoval se do postýlky, vrněl, frkal a řval jako tur, když měl hlad. Oddychla jsem si podruhé, když jsem slyšela a viděla, že sestřičky a lékaři říkají miminkům jménem. Opečovávají je ve dne v noci, ne nepodobní andělům, i když někdy pijí moc kávy a občas ztrácejí nervy. Našemu miminku pomohli v těžkém začátku.

A tak tu teď s rozhozenýma ručkama leží a hraje si s andělíčky (nevědomky se ze spánku usmívá) a my se na něj nemůžeme vynadívat. Naše robátko. Boží dar. Krásný syn.

Požehnané Vánoce.


Hledání