Venkov, půda, tradice... Slova, která rezonují v české mysli.
Rozsáhlá kapitola koaliční smlouvy mezi ČSSD, ANO a KDU-ČSL věnovaná těmto tématům přináší pozitivní podněty.
„Postupně chceme dosáhnout potravinové soběstačnosti v základních komoditách /…/. “
Díky Bohu, a snad i praotci Čechovi, neleží naše republika na Sahaře ani v Grónsku, ale v úrodném, mírném klimatickém pásu severní polokoule.
Byla-li zdejší populace už před odsunem sudetského obyvatelstva schopna se vlastní zemědělskou produkcí uživit, a to s neskonale skromnějším technickým vybavením a bez znalosti moderních metod zemědělské produkce, pak se cíl nové vlády dosáhnout potravinové soběstačnosti musí jevit jako samozřejmost. Ale samozřejmost to není!
Těžko říci, zda záměrně nebo jen v důsledku vlastní neprozíravosti jsme se o soběstačnost nechali připravit. Na každý pád lze tento vládní záměr přivítat.
„Důraz budeme klást na pěstování ovoce, zeleniny a obnovu sektoru živočišné výroby.
Naší prioritou bude podpora živočišné výroby a speciálních plodin (ovoce, zelenina, chmel, škrob atd.), která jednoznačně přináší pozitivní efekt především na zaměstnanost na venkově.
Platby v rámci agroenvironmentálních programů podmíníme dostatečným zatížením zemědělské půdy chovem hospodářských zvířat.“
Pod všechny tyto návrhy se lze podepsat. Nová vláda nám nespadla z Marsu, dvě ze tří koaličních stran se na vládnutí v naší zemi opakovaně podílely. Proto mne napadají otázky:
Proč z rakovnické chmelařské oblasti zmizely chmelnice v rozsahu desítek procent původní rozlohy?
Jak je možné, že namísto třinácti tisíc původně registrovaných kusů skotu je dnes v celém našem rakovnickém okrese chováno několik set kusů?
Proč u nás zeleninu kromě skalních zahrádkářů už nikdo nepěstuje? Proč se kácejí staré sady a nové, alespoň v našem regionu, nevysazují? Nejdeme v zemědělství tak nějak ode zdi ke zdi?
„Podpoříme diverzifikaci příjmů zemědělců kvůli ekonomické stabilizaci sektoru. Například podpoříme bioplynové stanice, které jsou navázány na živočišnou výrobu a slouží také ke zpracování BRKO, pokud to bude pro stát ekonomicky únosné.“
Například z dvanácti set hektarů obhospodařovaných na území naší obce slouží šest set k produkci energetických plodin pro bioplynovou stanici o výkonu jedné megawatty. Zemědělci by raději pěstovali obilí, jenže to se (zatím!) nevyplatí. Nevyplatí se to také proto, že produkovaná „obnovitelná“ energie je masivně dotována.
Stejně drahá bude i energie z produktů živočišné výroby (kejdy) a BRKO, což není jen ozdoba pokrývky hlavy myslivcovy, ale zde se tím myslí biologicky rozložitelný komunální odpad.
Nabízí se otázka, zda nebude vhodnější chlévskou mrvu a travičku z pečlivě pěstěných zahrad rozvézt po polích, zaorat a podpořit tak onu soběstačnost. Je-li takto myšlena poslední věta hovořící o ekonomické únosnosti, je to jen dobře.
„Změníme způsob hospodaření s. p. Lesy ČR s ohledem na posílení významu drobného a středního lesnického a dřevozpracujícího průmyslu, kde je možné vytvořit stovky pracovních míst v horských a podhorských oblastech.
Nebudeme privatizovat státní lesy.
Zákonem stanovíme nezcizitelnost státních lesů. Státní lesy musí aktivně přispívat do udržení zaměstnanosti v regionech.“
Možná se mnou nebudete souhlasit, ale při představě, že bychom lesy privatizovali, mi běhá mráz po zádech. Kdo by privatizoval? Myslivci, sedláci, obce? Ti asi těžko.
„Posílíme zákonnou ochranu zemědělské půdy tak, aby vynětí půdy nejlepších bonit k jiným účelům bylo velmi obtížné, s výjimkou strategických zájmů státu. Podpoříme změny v hospodaření na půdě a zaměříme se na zachování její kvality. Zahájíme program protierozních opatření a program k zachování kvality půd.
Zvýšeným rizikům sucha budeme čelit rozvojem úsporných závlah. Pro zvláště ohrožené oblasti připravíme komplexní programy zlepšení vodního režimu.“
Kdyby se jen polovinu těchto návrhů podařilo realizovat, slušelo by se vládě zatleskat.
Co se ochrany půdního fondu týče, obávám se, že kolem Prahy a dalších velkých měst přichází návrh už s „křížkem po funuse“. Také si nejsem jist, zda díky již schváleným územním plánům obcí a měst lze navrženým záborům zabránit.
Nastavit státní podporu a dotační toky tak, aby uspokojily zemědělce i zástupce „nezemědělské“ reprezentace venkova (představitele venkovských obcí, venkovského neziskového sektoru, vesnických živnostníků), nebývá pro vlády snadný úkol.
Nezbývá, než doufat, že vládní koalice si bude nutnosti tohoto „hodinářského“ vyvažování vědoma a na potřeby vsí a vesniček přes primárně zemědělské vyznění této kapitoly nepozapomene.