Ti, kteří přejíždějí dvojitou plnou čáru
Krajinou zní tichý, dlaní zakrytý nářek nad Vladimírem Špidlou. Nebylo myslím proč si ho příliš vážit, ale najednou se všude slyší, že to byl slušný člověk. Jako by to byla taková kuriozita, že to byl slušný člověk; všichni naši politikové jsou slušní lidé, jinak bychom si je přece nezvolili - nebo snad ne?
Samozřejmě, že všichni nejsou. Nevolíme toho, koho bychom chtěli, ale vybíráme z těch, kdo jsou nám nabídnuti. (Aby nevznikly pochyby, zda snad nenyji po minulém režimu: tehdy nám byli nabídnuti, a ani jsme si z nich nevybírali, nebyly to volby, nýbrž dosazení.)
Základní problém demokratické politiky je podle mého názoru veřejná známost. Ten, koho bych já nebo někdo jiný chtěl do politiky, je většinou většině lidí neznám. Jak to udělat, aby pana X. Y. znaly miliony voličů po celé České republice? Kromě výjimek, jako byli Václav Fischer, který zas politiku rychle opustil, nebo Vladimír Železný platí, že politik se musí nějak do té politiky dostat, aby se o něm psalo, a pak ho budou lidé znát a někteří třeba i volit. Je to jako s takzvanou prvotní akumulací kapitálu: abys mohl podnikat a vydělávat tak peníze, musíš mít peníze. Jakmile si nějak vyděláš peníze, můžeš podnikat a vydělávat peníze, jinak ne. Politikem je, kdo se nějak dostal do politiky a v politice už vydržel. Současná vládnoucí garnitura se ještě z velké části rekrutuje z těch, kdo na sebe upozornili ve vakuu vzniklém po pádu komunistické diktatury na konci roku 1989 a potom už, vybaveni touto zlevněnou prvotní politickou akumulací nějak dál postupovali. Tak se dostal do špičkové politiky Špidla i Gross. Kdyby měl Stanislav Gross začínat svoji politickou kariéru v roce 2004, neměl by šanci. Nemá vysokou školu (tedy dnes má, ale nebýt už předtím politikem, těžko by ji získal...), neumí jazyky, je příliš mladý, bez zkušeností. Byl by to velice vlivný výpravčí na nějakém středně velkém nádraží.
První vrstva těch, kteří se do politiky dostali v roce 1989, už odešla nebo pomalu odchází, nastupují druhé polistopadové garnitury. Kdyby neodešel Zeman (a on chtěl odejít, aby mohl být porezidentem, což mu nevyšlo), nebyl by v čele CSSD ani Gross, ani Špidla... Neodejít Klaus (pravda, ten sice také chtěl být prezidentem, ale odešel po té, co už podruhé prohrál volby), nebyl by v čele Topolánek. Tato zákonitost platí v zásadě dokonce i pro naše komunisty. Polistopadová euforie vynesla Jiřího Svobodu, který už je dnes pro komunisty jen trapnou vzpomínkou, a po něm se dostali do čela jiní, ale také ti se etablovali až po listopadu 1989: jak Grebeníček, tak Ransdorf; nebýt listopadu, byli v čele komunistické strany jiní lidé. Pořád tedy žijeme z listopadové revoluce, ale dojídáme jaksi její paběrky. Nová, skutečně nová generace politiků ještě nenastupuje.
Zvláštním případem je Unie svobody (nyní US-DEU), která je ve dvojím smyslu negativní otisk první polistopadové garnitury: jednak vznikem z protestu skupiny politiků proti Václavu Klausovi, jednak upevněním se na politické scéně v důsledku toho, že nebožka polistopadová ODA (sice dál existuje, ale kdo si na ni vzpomene...)se zhroutila do sebe a uvolnila místo "neódéesácké" pravicové strany. ...nyní se zase hroutí US-DEU a evropské volby už naznačily, kdo by měl nově šanci toto místo zaplnit.
Co mají společného lidé, kteří, jak se zdá, budou řídit po příští dva roky naše osudy? Je to typ lidí, kterým se v Rakousku říká "die Macher", což nejsou čeští "machři", neboli odborníci a fachmani, nýbrž naopak bezskrupulózní lidé ne prvořadých schopností, kteří se však umějí za zády těch vzdělanějších otáčet a získávat pozice. Zdánlivý detail: krátce před pádem Špidlovy vlády si deník Mladá fronta Dnes všímal, jak jezdí služební vozy čelných politiků. Dva z nich dokázaly jet dokonce tak bezohledně, že přejely dvojitou plnou čáru: byly to vozy ministrů Stanislava Grosse a Pavla Němce. Oba dva tito politikové za krátko nato stanuli v čele svých stran. To není náhoda anebo pouze symbol. Příští dva roky nám, jak tomu vše nasvědčuje, budou vládnout ti, kteří přejíždějí dvojitou plnou čáru. Příští dva roky, ale ne o mnoho déle. Zkušenosti z Rakouska, ale i z dalších zemí, kde se těmto typům lidí říká zase jinak, zřetelně ukazují, že "die Macher" nemívají úspěch příliš dlouho.
Politika je přece jenom věc koncepcí a pole úspěchu těch, jejichž kořeny, dané vzděláním a lidskou zkušeností, tkvějí hlouběji v půdě...
František Schildberger