Donedávna jsem se domníval, že v naší zemi tradičně probíhá jen jedna ptačí soutěž, a to o Zlatého slavíka. I nesoustavným sledováním českých médií, zejména veřejnoprávní televize, jsem nabyl dojmu, že byla veřejně vyhlášena další soutěž.

Nemine den, abychom se nedozvěděli, o co vloni, často již před dlouhou dobou, požádaly církve v rámci zákonného nároku vyplývajícího ze schválené částečné restituce jim ukradeného majetku. Tu nám ukazují obraz středověké madony, o němž povinné osoby (státní muzea a galerie) pochybují, že má něco společného s církví, tam zase pole, která by měla být vydána a na nichž trpí myslivci, kteří přišli o právo honitby. Stále se objevují nové a nové důvody, „pádné“ argumenty, až by si jeden myslel, že malba náboženských motivů se vyučovala na VUML nebo že na požadovaných obrazech jsou výjevy ze života a revolučních činů V. I. Lenina.

Jeden paradox je však typický. Nárokovaný majetek je nesmírně cenný a všeholid (právní pojem pro nabyvatele katedrály svatého Víta v 50. letech) utrpí velkou a „nespravedlivou“ materiální újmu. Zato výše náhrad je podle členů prazvláštní církevní komise socialistů a ANOvců nadhodnocena. Nárokované pozemky jsou nesmírně cenné, leží v lukrativních lokalitách a podobně. Zato stavby, pozemky a umělecké sbírky, za které byla stanovena náhrada a které stát převedl zejména na obce, případně i kraje nebo nezákonně zprivatizoval, ač tyto nemovitosti leží právě v intravilánu měst a obcí, byly prý ve všech kvalifikovaných a nezávislých odhadech tohoto majetku značně nadhodnoceny.

Ač se naši vlastenci a „řádní“ hospodáři za velké mediální podpory ČT snaží sebevíc, absolutním vítězem o Zlatou českou straku zůstanou navždy čeští pováleční komunisté. V dnešních dnech lze posbírat vavříny jen za rok 2014. V restitucích navracený majetek je pouze zlomkem poválečných konfiskací a znárodňování za směšnou náhradu i bez ní a poúnorového ukradení každého většího rodinného domu či venkovské živnosti.

I o další umístění na příčkách Zlaté české straky je dnes možné svést pouze nerovný boj s minulostí. Již první republika postrádala jak nezpochybnitelný respekt k soukromému vlastnictví, tak šlechetnost. Bez milosti vyvlastnila Konopiště nezletilým sirotkům po zavražděném arcivévodovi Františku Ferdinandovi d´Este a jeho manželce Žofii. Přitom samotní Habsburkové je zbavili práva na trůn a vyobcovali z rodiny. Přidělili jim náhradní jméno vévodové z Hohenbergu. První pozemková reforma v zásadě vyvlastňovala za náhradu v souladu s ústavou, i když poskytnutá kompenzace nebyla často spravedlivá. O nacistických konfiskacích Židů a dalších nepřátel říše a odvetném zrcadlově provedeném poválečném vyvlastnění Němců a dalších se netřeba šířit. Dodnes je na ně velká část českého národa hrdá. Takový „Lex Schwarzenberg“, kradoucí rozsáhlé panství hlubocké větve rodu, musel být zkonstruován poté, co se na knížete nepodařilo vymyslet věrohodnou Krkonošskou pohádku a nasadit mu psí hlavu Trautenberga. V odůvodnění této kolosální krádeže stálo, že v poválečné době není možné, aby někdo vlastnil takový majetek. Hlasovalo pro něj takřka celé Národní shromáždění. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění, si mohli již za několik měsíců opakovat ti demokratičtí poslanci, kteří vyvlastňovali spolu s komunisty, když i na ně došlo. Smrt Milady Horákové by měla být varováním pro všechny demokraty, kam taková politika vede.

Zdá se, že kradení majetku spoluobčanům, tu označeným za třídní, historické, národnostní a rasové nepřátele, je konstantou české národní politiky a novodobých českých dějin. I v mezinárodní konkurenci jsme v současnosti dosáhli několika viditelných prvenství. Např. v objemu ukradeného zboží v obchodech v rámci Evropy. Před námi jsou jen Rusové.

 


Hledání