Ale díky Bohu! Nic nenasvědčuje tomu, že by Kypřané, přesněji občané Kyperské republiky s řečtinou jakožto úředním jazykem, holdovali této bohyni necudnosti. Devadesát procent obyvatelstva se hlásí k pravoslavnému náboženství, více než polovina jich praktikuje. Chrámy jsou v neděli plné, kněžské semináře a kláštery praskají ve švech od náporu nových kandidátů. Už arcibiskup Makarios III., jenž byl zároveň i prezidentem republiky, prosadil zákon, že každá obec, byť by se jednalo o vesničku s pár desítkami čísel, musí mít svůj kostel a svého kněze. Ale co v případě, že by duchovních byl nedostatek jako v západní Evropě? Tuto otázku Kypřané vůbec neřeší, protože problém onoho druhu nikdy nevznikl a oni nepředpokládají, že by někdy mohl vzniknout. 

Vysoká religiozita má vliv i na morálku. Rodiny jsou stabilní, manželská nevěra a rozvody minimální, rovněž tak i potraty, bohužel dnes již legální. Arcibiskup a zároveň prezident Makarios sice ustanovil, že všechny zákony odhlasované parlamentem a týkající se morálky musí být ještě schváleny synodem pravoslavné církve, proto potraty za jeho života neprošly, nicméně po jeho smrti roku 1977 došlo ke změně a interrupce byly legalizovány. Zato pornografii na veřejnosti nikde není vidět, z čehož by antičtí ctitelé bohyně Afrodity určitě neměli radost. Pravoslavný Kypr je členem Evropské unie a byl před několika lety od ní pranýřován za údajně „diskriminační“ legislativu vůči homosexuálům. Upravil ji, nicméně přece jen ne úplně tak, jak si Brusel přál: homosexuální sňatky jsou nadále zakázané.

Zdá se, že pravoslaví (ale i katolické východní církve sui iuris) vzdorují ideologickému liberalismu a morálnímu permisivismu lépe než latinští katolíci na Západě. Účastnil jsem se s ruskou skupinou zájezdu do největšího kyperského kláštera Kykos s ruskou průvodkyní, která žije na ostrově už tři roky. Její výklad byl přímo evangelizací, s velkým zápalem obhajovala pravdivost evangelií a božství Ježíše Krista, zasvěceně a podrobně dokázala vyprávět o jednotlivých ikonách. V samotném klášteře se nebála dát najevo svou pravoslavnou víru, před každou ikonou se zbožně křižovala a skláněla, jejího příkladu následovali i všichni ostatní účastníci zájezdu, vesměs lidé pod padesátku. Ano, v Rusku opravdu probíhá náboženská obroda, žel nikoliv ve směru k pravé Církvi Kristově, ale i tak díky Bohu za to. Pravoslavní na rozdíl od protestantů přece jen zachovali apoštolskou posloupnost biskupů a mají platné sedmero svátostí jako katolíci, i věrouka je z 90 procent shodná s katolickou naukou.
A katolíci? Představují na Kypru pouhých 1,5 procenta obyvatelstva, z toho většinu tvoří maronité, používající svůj ritus, pocházející z Blízkého východu. Jsou uzavřenou komunitou, mají své vesnice a osady, ve městech bydlí většinou v blízkosti svého kostela. Katolíci latinského ritu jsou převážně cizinci, kteří na Kypru pracují. Na rozdíl od Řecka se na Kypru neprojevuje antikatolicismus v tak silném rozsahu, Kypřané jsou podstatně snášenlivější.

Ale nechval dne před večerem! Jestli východní, řecká spiritualita vzdoruje úspěšněji než ta latinská, západní, pokušení liberalismu a pansexualismu, pak to nelze povědět o pokušení komunismu. Je zarážející, že v tak silně pravoslavné zemi, jakou je Kypr, získávají komunisté ve volbách vždycky mezi 25 až 30 procenty hlasů a bývají pokaždé první nebo druhou nejsilnější stranou v zemi. Zmíněná ruská průvodkyně nám řekla, že právě oni fakticky ovládají ekonomiku státu, patří jim většina hotelů a továren na výrobu elektroniky, což představuje hlavní zdroj příjmů země. V každé obci je největším boháčem vždycky komunista, tak to ruská průvodkyně pověděla. Jestliže tedy předseda KSČM a současně  místopředseda PS PČR Vojtěch Filip často vychvaluje Kypr málem jako zaslíbenou zemi a předkládá ji jako vzor, který chtějí oni, čeští komunisté, následovat, tak dobře ví, o čem mluví. Dodejme jen, že minulý prezident Kypru (v letech 2008–2013) byl komunista.

To má samozřejmě svou tradici. Už arcibiskup prezident Makarios se prohlašoval za přítele a spojence Sovětského svazu a jeho rétoriku vyznačoval silný antiamerikanismus. Ač byl v zemi nejvyšším církevním hodnostářem, přesto funkci jeho tiskového tajemníka zastával komunista a dokonce absolvent oboru „vědecký ateismus“ na Vysoké politické škole v Moskvě. Dodnes většina Kypřanů chová přátelské city k Rusům i k bývalému Sovětskému svazu a snad toto je též důvod, proč Rusové jsou na ostrově mezi turisty nejsilnější národnostní skupinou – to nejen ti pravoslavní, s kterými jsem se setkal na zmíněném zájezdu, ale i skalní komunisté. S jedním takovým jsem měl možnost hovořit, když jsme spolu čekali na taxík na letiště. Byla to otřesná zkušenost, šlo o člověka plného fanatické nenávisti ke všemu, co se neshodovalo s jeho přesvědčením, Brežněva velebil jako největšího státníka všech dob, jemuž se prý dnes vyrovná pouze Putin. Komentář zbytečný.

Summa summarum: Kypr je zemí velkých protikladů, nám těžko pochopitelných. Protikladů, jež jsou typické snad pro všechny pravoslavné postkomunistické země. Kypr sice nebyl před rokem 1989 komunistickou diktaturou, demokracie západoevropského střihu tam jakžtakž fungovala, nicméně silné postavení komunistů v politickém a hlavně ekonomickém životě státu, jakož i prioritní orientace na Sovětský svaz činily z ostrova jakousi kryptokomunistickou výspu ve Středozemním moři. Snad proto, co platí o zemích bývalého Sovětského svazu, platí i o Kypru: komunistická politika se kupodivu harmonicky skloubila s pravoslavím a vytváří s ním jakousi bizarní přátelskou symbiózu. To bylo a je vždycky nebezpečné. Nikoli pro komunismus, ale naopak pro pravoslavné – a potažmo každé – křesťanství.

To je obzvlášť alarmující tváří v tvář islámu, jenž je dominantní v takzvané Severokyperské republice na severu ostrova. Zřídili ji Turci, když Kypr roku 1974 vojensky přepadli. Severokyperskou republiku dodnes uznává pouze jediný stát na světě, Turecko. Navštívil jsem město Famagustu, kde je pohřben sv. Barnabáš, průvodce apoštola sv. Pavla. Plno krásných chrámů ještě z doby křížových výprav, ale dnes všechno – mešity. Křesťanství prosycené komunismem nemá proti tomu šanci právě tak, jako ji nemá západní křesťanství prosycené liberalismem a ústupky „tomuto světu“. Jedině autentické následování Krista ve smyslu slov svatého Pavla „Nechci znát nic jiného než Krista, a to Ukřižovaného“ (1 Kor 2, 2) je nadějí. To byl a je hlavní závěr mé kyperské pouti.