Včera (24. 2. 2014) se na Václavském náměstí v centru Prahy sešly stovky Ukrajinců žijících v Česku; zazněly projevy, skandovala se hesla proti současné ukrajinské vládě. Pak se průvod vydal k ukrajinskému a pak i ruskému velvyslanectví. A účastníci se rozhodli, že v protestech budou pokračovat.

 

 

Mohlo by se totéž, co se děje v Kyjevě, stát i u nás? Zde je návod: stačilo by, aby policie napadla včerejší původ, zmlátila obušky pár set lidí, několika desítkám vyrazila zuby, zlomila čelist, rozbila hlavu, způsobila tržné rány… A pokud by se snad někdo z demonstrantů bránil, média by okamžitě informovala o tom, že násilí se dopouštějí obě strany... A co po takové akci na druhý den? Někdo by se nechal policejní brutalitou zastrašit, pro někoho by to byl naopak důvod ještě aktivněji pokračovat... Přesně taková je geneze současných ukrajinských událostí. Začaly nesmyslně brutálním útokem proti studentům, kteří protestovali proti Janukovyčovu ucuknutí před podpisem asociační dohody s Evropskou unií.

Když mi ukrajinští účastníci mezinárodní konference křesťanských odborářů, kde jsem byl jako host, před časem vysvětlovali, že Janukovyčova vláda je vládou zločinců, a dokládali to šokujícími konkrétními údaji, věřil jsem jim – ale byl jsem velice překvapený: jak je možné, aby skuteční kriminální zločinci obsazovali v nějaké evropské zemi tak vysoké, dokonce ministerské posty!?

O tom, co teď děje na Ukrajině, je mi velice těžko psát. Co to je za zrůdy, které kontrolují nemocnice, odpojují některé pacienty od přístrojů – a odvážejí je neznámo kam? Co to je za režim, který nejdříve mluví o potřebě „protiteroristické“ akce a pak začne střílet na demonstrující, žádnými gumovými projektily, ale ostrými náboji. Zásahy profesionálů, mířících na srdce a na hlavy demonstrantů. V centru hlavního města. Evropského hlavního města.

Těžko se mi píše i o reakci České republiky. Náš prezident stále nezrušil pozvání pro ukrajinského prezidenta. Šéf jeho zahraničního odboru hovoří o tom, že Viktor Janukovyč je jen částečně informován o tom, co se v Kyjevě děje. Česká levice, jak je vidět z výroků jejich představitelů, se cítí se současným ukrajinským režimem vnitřně spojena – o to větší čest pro výjimky, v první řadě pro ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka.

Ani pokud jde o Ukrajinu, ani pokud jde o Česko není možné být optimistou.

Ovšem pesimismus ohledně Ukrajiny je o něčem zcela jiném. Nebyl bych býval věřil, že je v dnešní Evropě možné to, co se děje na Ukrajině.

 


Hledání