Demokracie není totéž co většina – tento výrok, který jsem, ovšemže s vědomou snahou o provokaci, dal do titulku této stručné úvahy, samozřejmě není ani trochu absurdní – jak je myslím myslícím čtenářům jasné...

Předseda Komunistické strany Portugalska Alvaro Cunhal kdysi pronesl podobný výrok: „Výsledek voleb je jedna věc, a vůle lidu jiná;“ tehdy, po pádu Salazarovy – Cajetanovy diktatury prohráli komunisté volby, ač to chvíli vypadalo, že Portugalci si po děsivé zkušenosti s jednou diktaturou zvolí rovněž diktaturu – jenže opačnou... Ne, toto samozřejmě nemám na mysli, toto staré komunistické přesvědčení, že marxisticko-leninská strana ví o tom, co je pro lid dobré, líp než lid sám. Z toho vyšel ostatně i zakladatel bolševického státu Vladimir Lenin, když dal Rudou armádou rozehnat první porevoluční parlament...

Ne. Když odmítám dát prosté rovnítko mezi demokracii a volební většinu, mám na mysli právě lepší vyjádření vůle lidu (třeba někomu nepříjemné).

Příklad: Obamovy Spojené státy americké zastavily vojenskou podporu Egyptu poté, co tamní armáda svrhla demokraticky zvoleného (nepochybně demokraticky zvoleného!) prezidenta Mursího; to je na jednu stranu postup pochopitelný, v dobách ostré konfrontace se Sovětským svazem, eufemisticky označované jako studená válka, USA podporovaly ve snaze zadržet postup sovětského komunismu i řádku diktátorských režimů a Obama už v tom nechce pokračovat – ale na druhé straně to byl postup podle mého názoru velice chybný, vycházející právě z mechanistického pojetí demokracie a z přehnaného kultu demokratického hlasování. Jistě, Mursí vyhrál volby. Jenže to nebyly volby nového diktátora, jakéhosi jiného Mubáraka, jen více muslimského, jak to začal chápat šéf Muslimského bratrstva Mursí, sotva se pevně usadil v prezidentském křesle, nýbrž to měly být volby demokratického prezidenta, vázaného zásadami ochrany menšin, i náboženských, nezávislosti soudů, dalšími principy demokracie; právě toto Mursí nerespektoval – a egyptská armáda jej proto právem svrhla. Zachránila tak Egyptu naději na demokracii.

Ano, leckde, i na nejvyšších místech, kde se rozhoduje o osudech této kulaté zeměkoule, se v poslední době setkáváme s mechanistickým pojetím demokracie, jako by většina mohla vše a jeden hlasovací lístek rozhodoval o všem. I o tom, co předmětem volební kampaně vůbec nebylo. (Že se skutečně nejedná jen o nějakou lokální egyptskou deviaci, o tom svědčí, budiž řečeno na okraj, například to, že také český vítěz přímé prezidentské volby v prvních měsících svého kralování projevoval tutéž tendenci: chápat své volební vítězství jako mandát úplně ke všemu.)

Svoboda a demokracie, to je složitá souhra zásad a pravidel.

Demokratické hlasování je sice velmi důležité, bez něho nelze o demokracii mluvit – ale není to ta nejvyšší hodnota.

Je například jednání, které i demokratický mandát samo o sobě zbavuje účinnosti: například když prezident, jako to udělal ukrajinský Janukovyč, pozve do země cizí teroristickou jednotku, aby střílela demonstranty, včetně viditelně označených zdravotníků. Všechny demokratické systémy mají pro takové případy mechanismy, jak zbavit zpronevěřilého úředníka moci ještě před ukončením jeho mandátu, i když tento mandát pochází ze všeobecných voleb. Ostatně právě to se stalo na Ukrajině.

 


Hledání