I když jsme to nečekali, zdá se, že přišlo. S mírnou zimou za zády tetelíme se radostí, že jsme rovnou neskočili do léta. Je tu. Jaro. A nechci dnes srovnávat v tabulkách, co raší a kvete dřív, než by mělo. Točí se mi hlava, jak zase voní hlína a tráva je šťavnatá (u nás ve středních Čechách několikrát zapršelo). Trhat ji plnými hrstmi, když lezete do kopců. Vzpomínáte? A pak se z těch kopců kopečků kutálet dolů a umazat si kolena. „Co jste to zase vyváděli? Vždyť tohle nevyperu!“ Říkám to dneska stejně.

Na stole nám přibývají štamprlata plná sedmikrásek. Děti je neúnavně nosí z každé procházky a váziček na drobounké kvítky máme doma málo. Jdeme ven na kolo. A na hřiště: prolézačky, skluzavka, kolotoč. Příště bereme míč. Pak vyrážíme k rybníku. Jeden z rybářů vytáhl rybu s lesklým břichem – není to zlatá rybka? Sedneme si na lavičku u vody a svačíme. Z městečka se ozývají zvony. „To je náš kostel?“ „Ano, je.“

Minulý týden jsem nechala i předškoláka několik dní doma. Nikam nemusíme. Řídí nás jen hlad a spánek našeho miminka. Když se probudí dřív, než dojedeme domů, a pobrekává, ještě ho v kočárku houpeme. Pak mu dám pod záda polštářek a chlapeček kouká ven. Je krásně. „Kvetou stromy, vidíš?“

Zakouším štěstí harmonie. Jak ubíhají léta, se staršími dětmi už nevysedávám na pískovišti a nemusím je zachraňovat při hrách a skotačení. Vystačí si samy anebo s kamarády. Na hřišti si dokonce můžu číst noviny a v pravidelných intervalech od nich zvedat oči, abych zkontrolovala situaci. Synek mi dokonce nedávno řekl: „Nikam nechoď, sedni si, aby tě nebolely nohy.“ A šel sestřičku zkontrolovat sám, když odběhla a pořádně jsme na ni neviděli. Dojemné. Kdybych to bývala tušila, tenkrát, když byl zlostným batoletem, dýchalo by se mi lehčeji. Ano, platí, čím vás utěšují zkušenější: on (ona) z toho vyroste…

Někdy to ovšem drhne. Jsou tu i potyčky a strkanice, pláč a stěžování na sourozence, na kamaráda, na tatínka, dokonce i na kněze! „Proč mi udělal tak malý kříž… úplně mi opadal! Ty máš větší, bééé…“ Ano, tato scénka se odehrála v samém začátku půstu.

A chystáme se na Velikonoce. Přibývají nám rodičům povinnosti. Syn přišel ze školky s úkolem přinést dvě vyfouknutá vajíčka. „Nikdy jsem to nedělal,“ opáčil můj muž, když jsme mu to řekli. „U nás to měla na starosti maminka…“„Ale u nás tatínek!“ zareagovala jsem rychle. Po večerních zprávách jsem připravila vejce, špendlík a brčko. Manžel vyřadil brčko a přinesl ostrý nožík. Jedno zkušební a dvě už na jistotu. Tři lehounká vajíčka čekala ráno v krabičce. Neskrývali jsme radost, že jsme to zvládli.

Další zatěžkávací zkouška teprve přijde. Roky mi nedocházelo, co znamenají svátky pro křesťanské matky a hospodyně. O Velikonocích před dvěma roky nastalo prozření. „Nezvládám to,“ říkám se slzami na krajíčku kamarádce v kostele. „Já taky ne“ – špitá ona, ale moc jí nevěřím. Vypadá tak vyrovnaně! V nedělním ránu zasmušile nesu piškotového beránka se spáleným čumákem. Ostatní paní ladně vplouvají do kostela a kladou před oltář onačejší pokrmy k požehnání. Až oči přecházejí. Nemám na to: tolik dní za sebou na obřadech, dům umýt a vyzdobit, slavnostní obědy a večeře vystrojit, vajíčka namalovat, lidové zvyky dodržovat… V pondělí jsme odjeli na návštěvu k přátelům a tam jsem dlouze relaxovala. Až pak mi kdosi prozradil, že velikonoční pečivo můžu upéct předem a zmrazit.

Novinkou letošního jara je, že naši potomci (šestiletý a čtyřletá) začínají veršovat. Od dumkavějších veršů přešel prvorozený brzy k rýmování o jídle a strhl k tomu i svou sestru. Básničku Mám rád v polévce párek/ a kapustový karbanátek… vystřídalo skandování Neteče, neteče, slepice nám nepeče. Je to jen nevinné dada, nebo za tím mám hledat něco víc?

Ať žije jaro a mláďata!

 


Hledání