Některé i velmi vyspělé civilizace starověku neuměly klenbu (jen takzvanou nepravou klenbu, kdy kladli stavební kameny na sebe, v každé vrstvě o kousek blíž středu, až se oba „břehy“ posledním šárem spojily). Klenba je veliká metafora na gravitaci: ty kameny, které ji drží, nakonec visí nad zaklenutým prostorem „hlavou dolů“, měly by spadnout, protože pod nimi je prázdno – ale nese je, že se ze stran opírají o jiné kameny – anebo cihly, to je jedno: přenášejí na ně svoji vlastní tíži i tíži úkolu nést klenbu… Klenba je obraz církve. Veliká, krásná, tajemná mohutná klenba.

Blížíme se k Velikonocům. „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním,“ nejde mi z mysli, je to ta pravá myšlenka pro Velikonoce?  

Ale spíše než kámen někde na nároží stavby mám na mysli klenák, kámen uprostřed klenby, kámen na vrcholu, do nějž se sbíhají tlaky ze všech stran a On je nese, díky němu drží celá klenba pohromadě, jen díky Němu má umístění všech ostatních kamenů smysl, jen díky Němu jsme v církvi i ve společnosti spolu. Když jej stavitelé zavrhnou – a to se děje stále a vždycky znovu – celá klenba se změní v hromadu trosek, každý kámen je sám, je nesmyslný a opuštěný.


Hledání