V minulém postním rozjímání o smrti jsem skončila někde u setkání a uzdravení (viz: http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=3239:a&catid=14:t-spiritu&Itemid=8).

Asi by bylo na místě jít v myšlenkách dál a zabývat se právě těmito skutečnostmi. Ale nevím, jestli jsem toho vůbec schopná. Setkání a uzdravení není ze mě, to je iniciativa někoho jiného. Dokonce někoho Jiného, osoby nejvýš svaté, vlastně ne jedné osoby, ale hned tří osob, tedy našeho Boha. A co o tom mohu já psát?

 

1.

Že jsem se setkala s Bohem, to je jisté. Jak se to stalo? Vlastně nevím. Zkrátka Bůh ke mně přišel. Jak, proč, proč právě tehdy a proč právě ke mně? Já nevím. Vím jen, že jsem se setkala s křesťanem, který mě svým životem a svými slovy přitahoval, rozčiloval, vyváděl z míry, vedl stále dál. Dal mi do rukou Bibli a já ji četla. Nepřišla mi ani směšná, ani ne-uvěřitelná, ani nelogická. To, co jsem v ní četla, právě tak, jak to tam stálo, jsem brala jako pravdu. Někdy mi ta pravda byla po chuti víc a někdy míň, ale nepochybovala jsem o tom, že je to pravda. Proč jsem nepochybovala? To nevím. Znám dost lidí, se kterými se mohu o Božích věcech bavit třeba deset let a stejně v nich budou hledat pro a proti a budou zkoumat, jestli to tak může, anebo nemusí být. Já jsem nezkoumala. Přijala jsem Bibli jako pravdu, i když mi někdy nehrála do mých not. Ale vždycky, když jsem se poctivě zamyslela, byla jsem touto pravdou přemožena. A už nebyl důvod se bránit. Na toto setkání, které se v konečném důsledku obrátilo v otázku, jsem odpověděla své „ano“. A to je vlastně všechno. Víc není co psát.

 

 

2.

A jak probíhá uzdravení? Uzdravuje Bůh. Jak přesně to dělá, nevím. Ale zřejmě to bude mít něco společného s láskou. Podle čeho se Bůh rozhoduje, kdy, jak a koho uzdravit, to také nevím. Vím o bolestech, které mizí hned s modlitbou, i o bolestech, které trvají, jako by neměly konce. Vím, že člověk nebývá uzdraven jednou a napořád. Že potřebuje uzdravení stále znovu. (I proto se mi o setkání a uzdravení špatně píše, protože jsou to skutečnosti, které ještě zdaleka nejsou uzavřené. Události, které se sice už staly, ale přesto probíhají stále znovu a znovu.) A vím také, že člověk se často uzdravení brání. Že právě jeho obrana je mnohdy tou největší překážkou.

Člověk je vskutku dítě Boží – je zahrnován jeho láskou, ale platí to i v jiném smyslu: Také se k Bohu chová jako lidské dítě k rodičům. Jsme opravdu jako malé děti. (Čím víc času trávím se svým dítětem, tím víc tuto podobu vidím. Bylo by to snad na knihu.) Když chcete po malém dítěti, aby se vysmrkalo, nebo aby si nechalo vyčistit ránu, nebo aby si nechalo vypláchnout bolavé uši, neuspějete. Bude se bránit zuby nehty, nejspíš proto, že nerozumí. Vidí hrozbu něčeho nepříjemného a nechápe, že je to jen nutnost pro to, aby bylo lépe. A tak když vyčerpáte všechny možnosti čisté lásky a trpělivosti, máte jen dvě varianty – buď ho zkrotíte násilím a nutný zákrok provedete za velkého křiku, anebo ho necháte, ať chodí se špinavým nosem a bolavýma ušima. Rozhodujete se většinou podle míry ohrožení – špinavý nos dítě nezabije, bolavé uši už se řešit musí. Nutno ještě podotknout, že každý pozorovatel snadno usoudí, že dítě si svoji vlastní situaci svou urputnou obranou jenom zhoršuje. Příklad: dítě uhýbá před kapesníkem a praští se přitom hlavou o zeď. Máme tendenci uhýbat Pánu Bohu úplně stejně. Nedivme se tedy, že často vezmeme druhou stranou o tvrdou zeď.

 

 

3.

Jednou jsem hledala v Moravské zemské knihovně něco od francouzského spisovatele Charlesa Péguyho. A našla jsem jednu malou perlu, báseň Tajemství svobody člověka. Asi by bylo nejlépe ji sem přepsat, ale nepamatuji si přesné znění veršů. Jen vím, že autor v ní řeší konflikt mezi spásou a svobodou člověka. A dívá se na tyto dvě skutečnosti z pohledu Božího. Jak má Bůh spasit člověka a přitom zachovat jeho svobodu? (Jak provést léčbu dítěte či prostou péči o něj a přitom neponižovat jeho rozvíjející se osobnost pouhou fyzickou převahou? To jsou každodenní kardinální otázky rodičovství.) Do ráje nás nikdo násilím nepřivleče. A přece nás Bůh toužebně očekává a láskyplně vede.

 

4.

Tím se vlastně dostávám ke spáse, která by měla být odpovědí na mé původní otázky ohledně konečnosti lidského života. Že Ježíš Kristus zemřel na kříži za naše hříchy, třetího dne vstal z mrtvých a tím přemohl smrt, to asi víte. Právě tyto události si budeme o Velikonocích připomínat. Už jsme to slyšeli tisíckrát – v evangeliích, v kázáních, v teologických výkladech a úvahách. (I proto se nad těmito skutečnosti na tomto místě hlouběji nezamýšlím. Nemohla bych totiž říct nic moudřejšího, než co už zaznělo. Proto hledejte jinde, například v už zmiňované encyklice Benedikta XVI. Spe salvi.)

Už možná zůstáváme i trochu chladní a lhostejní. Nebo přinejmenším nepozorní. Pamatuji si ovšem na dobu, kdy jsem na prázdný hrob hleděla s úžasem a s tlukoucím srdcem. Škoda, že si člověk časem zvykne opravdu na všechno, i na hluboké pravdy a skutky Boží. Ale možná to tak má být. Možná se nám některé pravdy mají zarýt pod kůži, kde zůstanou tiše podřimovat proto, aby se mohly v plné síle projevit v situacích, kdy to bude potřeba. Ale je to i o už zmiňovaném návratu. K tlukoucímu srdci se má člověk vracet.

O uzdravení a spáse vím tolik, že uzdravení a spásu přináší Bůh. Že on má moc nás uzdravit a spasit a zároveň nás chce uzdravit a spasit. A naším největším úkolem je přestat se bránit a dovolit mu to.

 


Hledání