I
Podstata dnešního rozhodnutí [ve věci manželství stejnopohlavních párů] není pro mě zvláště závažná. Zákony státu mohou uznat za manželství jakékoliv sexuální vztahy a životní uspořádání, jaké uznají za vhodné, a těmto vztahům mohou tyto zákony přiznat další zákonné výhody, od daňových úlev po právo dědit.
Tyto zákonné výhody – a veřejné schválení udělující jim název manželství to dokládá – mohou možná mít nepříznivé dopady, byť třeba ne více nepříznivé, než jsou dopady mnoha dalších kontroverzních zákonů. Nemá tedy pro mne zvláštní význam, co zákon říká o manželství. Mnohem zásadnější je však pro mne odpověď na otázku, kdo mi vládne. Dnešní rozhodnutí říká, že mým zákonodárcem, a zákonodárcem 320 milionů Američanů, je většina z celkového počtu 9 soudců Nejvyššího soudu USA. Názor v tomto případě je vskutku nejkrajnějším rozšířením – rozšířením, které si nikdo nedokázal ani představit – tímto soudem nárokované moci vytvořit „svobody“, které Ústava a její dodatky zapomněly zmínit. Tato praxe ústavních revizí, prováděných většinou z nevoleného kolegia devíti soudců, doprovázená vždy (i dnes) přemrštěnými frázemi o svobodě, okrádají lid o tu nejdůležitější svobodu, která byla vyhlášena v Deklaraci o nezávislosti a která vyhrála v revoluci v roce 1776: o svobodu vládnout sami sobě.
Dokud Nejvyšší soud nezastavil probíhající debatu (o manželství), veřejná diskuse o stejnopohlavních svazcích ukazovala americkou demokracii v jejích nejvyšších kvalitách. Osobnosti na obou stranách sporu se vášnivě, avšak s respektem, snaží přesvědčit své spoluobčany, aby přijaly jejich názory. Američané zváží argumenty obou stran a o otázce rozhodnou ve volbách. Voliči v 11 státech rozhodovali, ať už přímo, nebo prostřednictvím volených zástupců, zda rozšíří tradiční definici manželství. V mnoha státech rozhodli, že nikoliv. Ať už vyhráli či prohráli, zastánci obou stran pokračovali v prosazování svého postoje, s bezpečným vědomím, že dnešní volební prohra se může změnit v pozdější vítězství. To je přesně to, jak se předpokládá, že náš systém vládnutí funguje.
Ústava klade jistá omezení na vládnutí sobě – omezení přijatá lidmi samými, když byla ratifikována Ústava a její dodatky. Zakázány jsou zákony „porušující smluvní závazky“, popírající „plnou důvěru a uznání“ veřejných aktů jiných států, zakazující svobodné vyznávání náboženství, omezující svobodu slova, porušení práva držet a nosit zbraň, umožňující neoprávněné prohlídky a konfiskace a tak dále. Kromě těchto omezení moc, která náleží jednotlivým státům nebo lidu, může být uplatňována tak, jak státy či lid uznají za vhodné. Tyto příklady vyžadují, abychom rozhodli, zda i 14. dodatek obsahuje omezení, které zavazuje státy povolovat a uznávat manželství mezi dvěma osobami stejného pohlaví. Vyjímá tento dodatek tuto otázku z politického procesu?
Zcela jistě ne. Nic není překvapivější, než najít ve federální Ústavě předpis týkající se manželství, jelikož, jak nám ostatně autor dnešního rozhodnutí (o manželství stejnopohlavních párů, pozn. překl.), připomněl před pouhými dvěma lety:
„Právní úprava rodinných vztahů je oblastí, která byla dlouhodobě považována za prakticky výlučnou doménu jednotlivých států.“
„Federální vláda, vždy v historii, se podrobovala rozhodnutím jednotlivých států ve věcech týkajících se rodinných vztahů.“
Ale netřeba spekulovat. Když byl 14. dodatek schválen v roce 1868, každý stát omezoval manželství na sňatek muže a ženy, a nikdo nepochyboval, že je to zcela v souladu s Ústavou. Tím je tedy celý případ vyřešen. Když [na obranu dnešního rozhodnutí Nejvyššího soudu] dojde k určování významu obecných ústavních formulací – jako je „řádný soudní proces“ nebo „stejná ochrana zákona“ – snaží se tím Nejvyšší soud dokázat, že lid, který schválil tuto formulaci, nepochopil, že tím zakazuje zvyk (manželství výhradně jako svazek muže a ženy – pozn. překl.), který zůstal po další desetiletí univerzálním a nekontroverzním. [Ve 14. dodatku] nemáme žádný podklad pro zničení zvyku, který v textu 14. dodatku není nijak zakázán a který s sebou nese potvrzení jasně zřejmé, obecně rozšířené a nezměněné dlouhé tradice, datující se zpět až ke schválení ústavního dodatku. Protože však není žádných pochyb, že lid dosud nerozhodl o omezení manželství na dvojice opačného pohlaví, debata by měla pokračovat.
Nejvyšší soud ale ukončil tuto debatu, a to rozhodnutím postrádajícím byť jen tenký nátěr právní vědy. Hluboko pod nánosem těžko zapamatovatelných pasáží tohoto rozhodnutí je pohřbeno prosté a děsivé tvrzení: bez ohledu na to, co lid schválil, 14. dodatek chrání ta práva, která soudní moc ve svých „odůvodněných rozsudcích“ považuje za hodná ochrany. A to proto, protože „generace, které napsaly a schválily Listinu práv (prvních deset dodatků Ústavy) a 14. dodatek, se neodvážily rozeznat rozsah svobody ve všech jejích dimenzích…“. Někdo by si mohl myslet, že věta bude pokračovat: „… a tedy učinily opatření, díky kterému může lid doplňovat Ústavu,“ nebo třeba „… a tudíž ponechaly utváření dodatečných svobod, jako je třeba svoboda vstoupit do manželství s někým stejného pohlaví, lidu, a to prostřednictvím nikdy nekončícího zákonodárného procesu. “ Ale ne. Co má logicky následovat podle názoru většiny soudců Nejvyššího soudu, je toto: „… a proto svěřily budoucím generacím právo chránící práva všech osob užívat svobod v té míře, jak my poznáme jejich význam.“ To „my“ znamená, nutno říci, 9 z nás [resp. 5 z 9]. „Historie a tradice vede a usměrňuje naše zkoumání, ale neomezuje ho.“ A proto se většina soudců nezaměřila na to, jak lid rozumí pojmu „svoboda“ – ať už v dobách ratifikace nebo nyní – ale soustředila se na „čtyři principy a tradice“ (pojem z rozsudku, pozn. překl.), které, jak se tato většina soudců domnívá, zakazují státům definovat manželství jako svazek jednoho muže a jedné ženy.
Toto je neskrývaný nárok justice na výkon zákonodárné – ba dokonce super-zákonodárné – moci. Nárok v přímém rozporu s naším systémem vlády. Nepočítáme-li ústavní omezení schválené lidem, státy mají svobodu přijímat jakékoliv zákony, dokonce i ty, které se proviňují proti „odůvodněným rozhodnutím“ veleváženého soudnictví. Systém vlády, který podřizuje lid výboru devíti nevolených právníků, si nezaslouží být nazýván demokracií.
Soudci jsou pečlivě vybíráni pro své právnické schopnosti; zda odrážejí politické postoje blízké části svých stěžovatelů, není (nebo nemělo by být) podstatné. Nikoliv překvapivě je Federální soudnictví jen stěží průřezem Ameriky. Vezměme si jako příklad tento soud, který se skládá z pouhých devíti mužů a žen, z nichž každý byl úspěšným právníkem, studoval na Harvardu nebo na Yale. Čtyři z nich jsou z New Yorku. Osm z nich vyrůstalo na východním či západním pobřeží. Pouze jeden pochází z rozlehlého vnitrozemí. Ani jeden není z Jihozápadu a dokonce ani ze Západu (Kalifornii pomineme). Ani jeden není evangelikální křesťan, ze skupiny, kam patří ¼ Američanů, ba dokonce ani protestant jakékoliv denominace. Nápadně nereprezentativní charakter tohoto sboru hlasujícího dnes pro společenský převrat by byl nepodstatný, pokud jeho členové hlasovali jako soudci odpovídající na právní otázku, zda Americký lid někdy schválil ústavní opatření, které může být chápáno jako zákaz tradiční definice manželství. Soudci dnešní většiny však nehlasovali na této bázi. Sami to potvrdili. Dovolit, aby politická otázka stejnopohlavních svazků byla rozhodnuta exkluzivním, patricijským, vysoce nereprezentativním sborem devíti osob je porušením principu daleko zásadnějšího, než je princip „žádné zdanění bez politického zastoupení“ (No taxation without representation – heslo americké revoluce). Je porušením principu „žádná přeměna společnosti bez politického zastoupení”.
II
Co ale skutečně šokuje, je pýcha (hybris) vyzařující z dnešního soudcovského převratu. Těch pět soudců, kteří složili dnešní většinu, jsou zcela spokojeni se závěrem, že každý Stát porušoval Ústavu plných 135 let, od schválení 14. dodatku k k umožnění stejnopohlavních svazků v Massachusetts v roce 2003. Tito soudci objevili ve 14. dodatku „základní právo“, kterého si nevšimla žádná osoba žijící v době ratifikace a ani nikdo další v desetiletích poté. Objevili to, co méně brilantní právnické mysli – mysli jako Thomas Cooley, John Marshall Harlan, Oliver Hendel Holmes, Jr. … – neobjevily. Tito soudci si jsou jisti, že lid ratifikoval 14. dodatek, aby jim poskytl moc odejmout spornou kauzu z demokratického procesu, kdykoliv budou požádáni o své „odůvodněné rozsudky“. Tito soudci vědí, že omezení manželství na jednoho muže a jednu ženu je proti rozumu; vědí, že instituce stará jako vláda sama, a akceptovaná všemi národy v historii do doby před 15 lety, nemůže být udržována ničím jiným než neznalostí a fanatismem. A jsou ochotni tvrdit, že každý občan, který s tím nesouhlasí, který se drží toho, co bylo do doby před 15 lety, tedy jednomyslného úsudku všech společností a všech generací, tento občan že odporuje Ústavě.
Tento názor je vyjádřen stylem, který je tak domýšlivý, jak je jeho obsah sebestředný. Jedna věc je oddělit souhlasné a nesouhlasné názory a omezit výstřelky. I hloupé výstřelky slovní či myšlenkové. Nestačí to však pro vytvoření oficiálního stanoviska soudu. Pompézní důkladnost argumentace je často velmi nekoherentní. „Přirozenost manželství je taková, že skrze své trvalé pouto mohou dvě osoby společně nalézt další svobody, jako je vyjádření, soukromí a duchovno.“ (Opravdu? Kdo kdy slyšel, že by soukromí a duchovno, ať už to znamená cokoliv, byly svobody? A pokud je intimita svobodou, pak by si jeden mohl myslet, že svoboda soukromí je manželstvím spíše zmenšena než zvětšena. Zeptejte se nejbližšího hipíka. Vyjádření zajisté svobodou je, ale každý v dlouhotrvajícím manželství dosvědčí, že toto šťastné soužití omezuje, spíše než rozšiřuje, co může jeden z manželů opatrně říci.) Říká se nám, že práva mohou „růst … z lépe informovaného porozumění, jak ústavní imperativy definují svobodu, jež i v naší době zůstává naléhavou“. (Co? Jak může lépe informované porozumění, jak ústavní imperativy (ať už to znamená cokoliv) definují (ať už to znamená cokoliv) naléhavou svobodu, vést ke vzniku práva?) Říká se nám, že „v jakémkoliv specifickém případě“, ať už kvůli „stejné zákonné ochraně” nebo kvůli „řádnému procesu“ může být úvaha zachytit podstatu práva přesnějším a souhrnným způsobem, než u jiných, „právě když tyto dva důvody se mohou sbližovat v identifikaci a definici práva“. (Co to je? Jaká možná podstata činí skutečný soudní proces „zachytitelným“ „přesnějším a souhrnným způsobem“? Nic to neříká, kromě toho, jaké svobody a jaké nároky má tento Soud opravdu rád. A důvod „stejné zákonné ochrany“, jak je dnes využíván, neidentifikuje nic kromě rozdílu v zacházení, který tento Soud opravdu rád nemá. Těžko vydestilovat podstatu. Jestliže je toto rozhodnutí soudu správné, že tyto dva zákonné důvody „se mohou sbližovat v identifikaci a definici práva“, pak je to jedině proto, že to oblíbené a neoblíbené soudní většiny je předvídatelně podobné. Mohl bych pokračovat. Svět neočekává logiku a přesnost v poezii; vyžaduje je v právu. Právní argumentace v dnešním rozhodnutí snižuje dobrou pověst tohoto soudu, které se těšil díky jasnému myšlení a střízlivé analýze.
* * *
Hybris je někdy definována jako arogantní pýcha (overweening pride); a pýcha, jak víme, předchází pád. Soudnictví je „nejmenší nebezpečí“ ze všech federálních institucí, protože nemá „ani Moc, ani Vůli, jen úsudek“ a musí nakonec být závislé na výkonné moci a států, „právě kvůli účinnosti svých rozsudků“. S každým naším rozhodnutím, kterým lidu odebereme spor, jehož rozhodnutí bylo předtím ponecháno na něm – s každým rozhodnutím, které je nestydatě postaveno nikoliv na právu, ale na „odůvodněném rozsudku“ těsné většiny tohoto soudu – se posouváme o krok blíže k tomu, že nám bude připomenuta naše bezmocnost.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Antonin Scalia (1936 - 2016) byl členem Nejvyššího soudu USA a zastával pozici originalismu, tj. že v Ústavě lze hledat jen ta práva, která tam její tvůrci ve své době zapsali. Pokud chce někdo lidská práva a svobody rozšiřovat, musí tak činit prostřednictvím zákonodárného procesu, nikoliv svévolným výkladem Ústavy.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Zdroj
https://www.supremecourt.gov/opinions/14pdf/14-556_3204.pdf
Přeložil František Svoboda