1.

Někdy mi připadá, že způsob, jakým leckteří křesťané přijímají slovo Boží, je úplně stejný jako princip očkování. Každou neděli v kostele tři malé kousky na půl ucha ? a pak už nic; malé dávky, aby si organismus zvykl ? a pak už s ním nepohnou ani velké porce Boží milosti: je už proti ní dokonale imunní...

2.

Stále a stále znova se mi vrací, co mi řekl jeden (tehdy) mladý konvertita a můj velký duchovní učitel Pavel z východních Čech: ”Často se mi v kostele stává, že mne slovo Boží obviní ? ale pak následuje kázání, a tam mi kněz řekne, že mne slovo Boží neobvinilo, že to tak není, že to nemám brát doslova...“

3.

Dnes jsme při nedělní mši svaté v katolickém latinském obřadu četli evangelium z 18. kapitoly u Lukáše o celníkovi a farizeovi, kteří se modlili v chrámě. Pokorný a kající celník se vrátil domů ospravedlněn, ale své zásluhy zdůrazňující farizeus nikoli.- Jak my, kteří chodíme do kostela už celá desetiletí, jak my to všechno známe!

Jak jsme dokonale proočkovaní!

Přesně víme, co je správně, víme, že je třeba být pokorný a nevytahovat se před Bohem svými zásluhami, stejně to děláme, ale víme, že se to nemá.

A ti dobří mezi námi, jako byli tenkrát za časů Pána Ježíše dobří ti farizeové, už takovou chybu nedělají... Perfektně umí zaujmout stanovisko pokory. Vědí, co chce Bůh slyšet. Jako to věděl ten farizeus v jeruzalémském chrámě. I on říkal Bohu to, co si myslel, že Bůh chce slyšet, si myslel, že Boha potěší...

Není nakonec největší farizeismus naší doby v tom, jak snadno ti nejpřednější z nás dokáží zaujmout pozici modlícího se celníka ? ale nic se s nimi a v jejich životě neděje?

4.

Stejně tak nás z imunity vůči Božímu slovu usvědčuje i první dnešní liturgické čtení z 35. kapitoly knihy Ježíše Siracha.

”Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.“

Kdybychom nebyli vůči slovu Písma imunní, muselo by nás to pohoršit. Kdybychom brali slovo Boží vážně, kdybychom je nenechávali jen tak kolem nás proplynout, museli bychom křičet: ”Tak to není!“ Každý z nás zná spousty příkladů, že nikdo nezakročil, aby zjednal právo, tíseň ubohého nekončí, modlitby nebyly vyslyšeny -

Jenomže právě proto, že tomu ve skutečnosti příliš nevěříme, nemůže Bůh jednat.

Modlíme se o pomoc, ale celá naše bytost křičí: vždyť já vím, že ty mi stejně nepomůžeš! Jak má potom Pán zakročit - a splnit to, co tak jasně zaslibuje chudým a utištěným ve svém dnešním slově?