P o d z i m n í    d e n

”Tak co, kdy mi vrátíte peníze?“ zeptal jsem se včera ve vchodu do olomoucké katedrály drobné ženy neurčitého věku. Ona vycházela, já jsem vcházel. Loni mne oslovila na ulici - a po otázce, zda jsem věřící, ze mne nakonec vymámila pod různými, srdceryvnými záminkami několik tisíc korun. Byla při svém lhaní až neskutečně věrohodná... ”Vrátím,“ řekla žena, ”ale teď nemám.“ Za chviličku se přišla za mnou do katedrály a požádala mne o další peníze.

Test, který jsme psali se studenty, byl až ostudně snadný. Ale... dálkaři, na žurnalistice, někteří z nich jsou již kvalitní profesionálové, kterým jen chybí formální papír, že jsou novináři, jiní si na studium jen hrají. Přece je nebudu trápit...  ”Při psaní testu bude ticho, kdo bude konzultovat s někým jiným, toho hodnotím, jako že neuspěl.“ Ticho se rozhostilo, napovídání se tak dalo docela dobře slyšet. ”Ale já jsem nenapovídala, to já si to jen tak říkám pro sebe,“ hájila se dívka. To mi vyrazilo dech. Nedokázal jsem s ní polemizovat a test jsem jí uznal - když tedy nenapovídala... Další dva studenti měli v testu totožnou, ale velmi výjimečnou a originální formulaci. Ten chytřejší na to vypadal, že si ji vymyslel, ten poněkud slabší - no nevím. Seděli vedle sebe. ”Ale to my jsme opravdu oba nezávisle na sobě přišli na stejnou formulaci,“ říkal mi ten chytřejší, ”nikdo z nás neopisoval.“ Co říct? Něco o pravděpodobnosti jedna ku milionům? Mladík opakoval slova o nezávislosti stále znovu a stále přesvědčivěji, až ze mne vypadlo, že mu to věřím; chtěl jsem mít od něho pokoj...

Bylo pod mrakem, ale nebylo příliš zima. Pod nohama cestou z katedrály se  válelo spadané žluté listí; obyčejný podzimní den, čas mezi mrazem a letními vedry. Mám rád takovu chvíli a nevzbuzuje ve mně smutek. Katedrála, kde jsem se modlil, byla prázdá a přesto byla otevřená. Jsem rád, když  je v kostele otevřeno. Říkal jsem si: přece nebudu zevšeobecňovat. Přece si nebudu myslet, že žijeme ve společnosti, kde lež a podvod je normální normou života. Odcházel  jsem a cítil v duši smír.

Cestou domů jsem bral u Prostějova benzín. Dost jsem už spěchal a asi to bylo na mě vidět (na mě je vůbec všechno vidět.) Zaplatil jsem a mladý muž u kasy měl potíže s tím, aby mi dal pokladní bloček. Když mi ho konečně vytiskl, ukázalo se, že kromě načerpaného naturalu jsem zaplatil i 30 deka drahého salámu... Jen tak, chybička se vloudí.