Zaznamenal jsem dotazy na to, co že říkám současné vládní krizi; proč že o ní nepíšu?

Především: tak úplně stranou mé publicistické pozornosti kauza Stanislava Grosse přece jen nezůstala, věnoval jsem se jí už v počátcích, 28. ledna 2005 v rubrice Údiv Františka Schildbergera a dotkl jsem se jí znovu 14. února 2005 v glose psané společně s Ondřejem Krajtlem - ale je pravda, že to byla pozornost spíše okrajová a významu a hlučnosti kauzy neodpovídající.

Ovšemže pozorně sleduji kola, šířící se na hladině české politiky kolem původně okrajového logického dotazu na premiéra, kde že vzal peníze na koupi a vybavení svého luxusního bytu. Sbírám citace z médií, hovořím s lidmi a pořád si říkám, že musím napsat rozsáhlejší text... Už několikrát jsem jej také začal stylizovat, ale na sumarizaci dění je brzy a jednotlivosti příliš rychle zastarávají a nehoráznosti jsou den za dnem přebíjeny ještě většími nehoráznostmi a nelogičnost jednání Miroslava Kalouska den ze dne narůstá, přičemž není možno věřit, že by se tento pán zcela a úplně zbláznil, takže nějakou logiku jeho tance musejí mít. Zatím to jenom vypadá, že si chce znepřátelit všechny. Ale jenom vypadá.

Faktem ovšem také je, že už dlouho se mi do ničeho tak silně nechtělo, jako do psaní o prolhaném předsedovi vlády, o jeho ženě, jež zneužívá svého postavení k nestandardnímu získávání bankovních úvěrů, o ministrovi kultury, který v Poslanecké sněmovně žádá přísnější dohled nad sdělovacími prostředky, protože ať premiér řekne cokoli, média mu ne a ne uvěřit a pořád ukazují, že zase lhal... A už vůbec mám silné až, řekl bych, hygienické zábrany, abych psal o bohatém strýci z Jihlavy, který ale není bohatý, o představiteli bizarní pravicové ministrany, který pálí čerstvě nakoupenou směnku, z ničeho nic se vynořiv, aby se zastával představitele vládní levicové strany, či snad dokonce o dámě, která má ve svém domě hampejz a za kamarádku a podnikatelskou družku premiérovu ženu.

V míře, jakou jsme dosud nepozorovali, ukazuje současná premiérova a nyní už vládní aféra morální dezorientaci české politiky a její neprůhlednost; z toho, co se o dění dovídáme, je myslím jasné jen to, že to podstatné se nedovídáme; hledíme s úžasem na ciferník, ale o spleti dohod, vazeb a motivů, která tvoří hodinový strojek současného dění, můžeme jenom spekulovat. Ale lidé jako by si říkali: dejte nám s tím už pokoj, to nás nezajímá, nějaká vláda přece musí být a ten, kdo vládne, bude vždycky hrabat pod sebe. O nikom nemáme iluze, všichni jsou to darebáci.

Komunista sedí v roku jako pavouk, co čeká v klidu na svoji kořist a ani už nesouká pavučiny, jen se dívá, jak si mouchy samy pletou smyčky a zamotávají se do nich.

František Schildberger