S p e k u l a t i v n í   z á v ě r

“Já čuju Němce na pět verst,? praví v románě Borise Polevého “Příběh opravdového člověka? chlapec, který nalezne havarovaného hrdinného letce Meresjeva a omylem jej nejdřív pokládá za nepřítele. Ne, nečetl jsem tu knihu, i když neznat hrdinného letce Meresjeva za mého dětství bylo stejně obtížné jako dnes vyhnout se Sámeru Issovi? (Kult Sámera je ovšem spontánnější, my měli Meresjeva v čítance; a odtud znám, dodnes, tento rozkošný citát.)

Vybral jsem jej jako úvod k něčemu velmi komunistickému a velmi subtilnímu.

Pro české sociální demokraty je příznačné, že se po jejich sekretariátech neustále pohybují různí vlivní příslušníci bývalých represivních složek komunistického režimu. Tu šéfují partě Zemanových poradců, tu zase dosazují do křesla ministra bez portfeje mladičkého synka svých kamarádů, když už sami Úřad vlády řídit nemohou? Většinou o nich ale nevíme, jsou placeni z různých kapes a tabulkově zařazeni na různých pozicích, to si dovedu představit.

Občas se proti někomu známému z nich zvedne vlna protestů, to potom Stanislav Gross praví, že o Přibylově minulosti nevěděl; a vzápětí komunistická mlátička dostane další pěknou příležitost na ministerstvu vnitra, od jiného člena vlády za ČSSD, po změnu tentokrát zběhlého katolického kněze. Země česká domov můj. Zemský ráj to na pohled.

Pohlédněte prosím se mnou ještě jednou na galerii (či spíše galérku?) bizarních postav, které předseda české vlády Stanislav Gross předvedl národu, dostav se do úzkých ve věci svého barrandovského bytu.

Figura první: strýček. Lampasák (důstojník) komunistické armády. Moc pěkně mluvil, oko by nezůstalo suché. Ty dělej dobře vládu, o byt se ti postaráme my, od toho máš rodinu?

Jako by někdo, kdo pro premiéra připravuje tiskové dezinformace, měl právě k důstojníkům blízko, jako by měl právě mezi nimi známé. Jako by se Franta Rámus (strýčkova přezdívka v československém vojště, odvozená od jeho akustických výkonů) tento projev dobře naučil. Jako by mu jej sepsal někdo, kdo se podepsal i na našich školních osnovách. Pěkná práce, profesionální. Obraz nejpopulárnějšího politika by zůstal neposkvrněn, ba ještě zazářil. Jenže autor této konstrukce jako by neměl zažité, že u nás máme už patnáct let běžně přístupné nejrůznější zdroje a svobodný tisk. Finta se strýčkem Rámusem by zafungovala v případě, že by si faktickou stránku předkládaných tvrzení nemohl nikdo ověřit. Takto se ale kladný efekt z milujícího příbuzenstva nejen nedostavil, ale na Grossově nažehleném obleku přistála další skvrna lži.

Premiérův fabulační tým se ovšem v žádném případě nevzdává. Následuje postavička podnikatele Roda. Kde ho vyhrabali, řekl si možná některý udivený čtenář; jenže k profesionalitě profesionálů prostě patří mít na skladě podobné divné typy.

Když StB vytvořila dezinformaci o mrtvém studentovi na Národní třídě v listopadu 1898, zařídila vše. Na dlažbu si lehl (živý) důstojník StB Zifčák, jiný estébák ho zakryl československou vlajkou, aby mohl bez rizika mrkat, a estébáky vždy prolezlá nemocnice Na Františku vydávala tajuplné, dobře nastylizované zprávy, ze kterých nebylo nic jasné, ale český lid zvyklý na jinotaje z nich vyčetl, že student z Národní třídy zemřel? Zprávu o tom, i se jménem, doručila Petru Uhlovi, o jehož soudnosti věděla StB svoje, duševně ne zcela zdravá slečna Dražská, dlouhodobě na drogách? Sledujete tu hru významů a souvislostí? Jméno studenta bylo zároveň vidličkou na dvě strany, jako když šachová figurka napadne současně dvě figurky soupeře, a současně útokem do disidentských řad - Martin Šmíd. Na Matematicko-fyzikální fakultě studovali dva studenti s tímto jménem, kteří nebyli příbuzní. Jeden z nich pocházel z rodiny, která udržovala určité styky s disidenty, což StB musela vědět.

Podivný podnikatel, kterého Gross předvedl národu jako muže, jenž měl půjčit peníze strýci, byl také takový profesionální produkt. Rovněž pacient psychiatrů; bývalý novinář, tedy zároveň útok na protivníka; ke všemu ještě bývalý novinář z Mladé fronty Dnes, hlavního nepřítele. Peníze získal prodejem zaměstnaneckých akcií získaných při privatizaci MFD. Jak rafinované! Peníze na Grossův byt měly pocházet z novin, které na Grosse útočí! Jenže tu zase na profesionály z Grossova týmu vyplázla jazyk polistopadová realita. Směnka. Kdo to chce ukazovat směnku? V našich čítankách o směnkách nebylo ani slovo.

A tak profesionálové předvedou ještě třetí panoptikální figurku. Cítíte přímo tu radost z tvorby? To potěšení z práce? Zase si jednou pořádně zadezinformovat! Vždyť už se nám bez práce a při jiném zaměstnání málem zkrátily žíly. Ale my ještě něco dovedeme. My jsme ňácí kabrňácí! Koho že to tentokrát přivedeme na scénu panoptika, aby Grosse zachránil? Pravicového politika! To už se z pouhého mediálního tématu stává i téma politické. (A sám čert ví, jakého druhu teď byly v pozadí personální vazby.)

Šéf pravicové strany jednak vyzve Grosse k demisi (jak rafinované! ? je to politický odpůrce!), jednak odkoupí inkriminovanou směnku, nejdříve ji zkopíruje a kopii ukáže, směnku pak spálí; kdyby byla pravá, neměl by ji proč pálit, ale dokažte mu to! Pravost už nikdo nikdy neověří, popel je k vidění. A zase ho slyšíme zarecitovat text jako z čítanky, oko by nezůstalo suché. (Simkanič směnku sice odkoupil, ale dosud nezaplatil; něco mi říká, že nikdy nezaplatí a Rod nebude protestovat - ani jeden, ani druhý do celého švindlu, domnívám se, žádné peníze nevložili.) 

Gross oficiálně o Simkaničovi nic neví. Simkanič se objevil sám od sebe, Roda nemusel ani dlouho hledat, hned šel za ním... Spontánní iniciativa pravicového politika, který se už nemohl dívat, jak trpí nevinný mladík, oběť štvanice novinářů! Ale premiér se Simkaniče dovolává v televizním pořadu Otázky Václava Moravce. Premiér má o tomto muži podrobné informace. Zdůrazní, že se dokonce zúčastnil sjezdu ODS. (Co tam dělal, není přece členem ODS, ale šéfem jiné, řekněme, politické strany?) Stanislav Gross na sjezdu ODS nezasedal, sám tam tedy Simkaniče neviděl. A jinak ani člověk, který sleduje politiku velmi podrobně, se o přítomnosti tohoto bizarního nečlena na sjezdu největší pravicové strany nic nedočetl. Proč taky.

Jako v Ravelově Boleru, tempo se zvyšuje, až se konstrukce zhroutí. Po Simkaničovi už další postavička nevystoupila. Ale Simkanič se ještě udržuje ve hře. Všechno ví. Byl včas na demonstraci před Úřadem vlády a pokoušel se tam promluvit. Trapné, že? Účastníci protestu ho vypískali.

Za těmito Grossovými dezinformacemi je zřetelná práce profesionálů, ale profesionálů z jiných historických epoch. Já vím, že už to není ono, dezinformátoři už nemají ty možnosti - ale co se naučili, to nezapomenou.

Jejich rukopis se ani po letech neztratí.

Rukopis estébáků.

František Schildberger