T e r o r i s m u s n e n í p ř í r o d n í j e v . . .
Chronologicky: Fabrizio Quattrochi, Nick Berg, Husajn Alí Aljan, Kim Sun-li, Keith M. Maupin, Georgi Lazarov, Ivajlo Kepov, Radža Azad Chán, Sajád Naím, Enzo Baldoni, Murat Yuce, Osman Alisan, Mohammed Mutawali, Násir Džuma, Durmus Kumderel, Eugene Armstrong, Jack Hensley, Kenneth Bigley, Dalibor Lazarevski, Zoran Naskovski... Jména obětí terorismu se před našima očima míhají jako podkres nějakého hodně zběsilého videoklipu: už je nevnímáme v jejich jednotlivosti, ale jako součást jakéhosi víření, krvavého víření, jako celek, jev, který už k našemu životu patří a jen si sledujeme, jestli je ještě hodně daleko... Občas nás vytrhne z našeho navyklého a v zásadě sebeobranného způsobu vnímání zpravodajství o terorismu nějaká, promiňte mi to, ”novinka“, jako byly basketbalové koše s výbušninou a horkem a žízní trpící děti ve škole v Beslanu, ale zase se vracíme za obranný val své relativní letargie ? bez ní bychom se, řekněme otevřeně, asi zbláznili...
Dvě stě dvě oběti na indonéském Bali, osmnáct obětí v keňské Mombase, čtrnáct v Jakartě... A nyní Taba, Rás as-Sultán a Nuvajbá. Riziko terorismu jsme si zakalkulovali i do svých prázdninových cest, víme o něm, ale nepřipadá nám tak veliké, aby nás odradilo ? právě tak, jako víme o možnosti havárie letadla. Jen šokující zhroucení newyorkských dvojčat, svou blízkostí, spojením terorismu a nejběžnějšího dálkového dopravního prostředku omezilo na dlouho počet leteckých cestujících. Ale lidé budou cestovat i nadále, předpokládají cestovní kanceláře po každé nové tragédii...
Seznam, kterým jsem začal tento komentář (jsou to oběti v Iráku), mi připomíná jednu sci-fi knížku pro děti, kterou jsem četl jako malý chlapec někdy v 60. létech; autor, aby zdůraznil, že v 21. století už lidstvo bude jen jedna velká rodina, shromáždil v posádce kosmické lidi všechna možná jména, slovanská, anglosaská, asijská a, už nevím, snad i ta islámská. Terorismus je jedním z nejvýraznějších příkladů globalizace, je to válka vedená po celém světě a proti celému světu. A umírá v něm i stále více muslimů.
Žijeme ve válečném stavu ? a ne-li my, tedy určitě naši spojenci. Kdy se ve Spojených státech stalo, aby v mírových dobách převládla v prezidentské předvolební kampani co do důležitosti zahraničně politická témata nad domácími?
Jsme na okraji válečného stavu. Nejsme neutrálové, ta válka, i když se nevede na našem území, se nás týká ? a měli bychom se k ní hlásit a vynakládat na ni všechny síly, které můžeme. Naše politika však je politikou ”jen opatrně, pánové“. Nastartoval to velký zahraničně politický oportunista Vladimír Špidla, a to na všechny strany: ani aby si Američané nemysleli, že spolu s nimi nebojujeme (a nějak nás nesankcionovali, je to přece jen supervelmoc), ani aby si teroristé nemysleli, že jsme to právě my, kdo proti nim hlavně bojuje ? a vždycky viděli nějaký důležitější, přednostnější cíl pro svůj příští útok než Teplice nebo Prahu... Například Madrid.
Terorismus zatím vyhrává. A nejde jen o to, že Usáma bin Ládin stále ještě nepadl do rukou jednotek, které jej hledají a které už několikrát naznačily, že dopadení je už jen otázkou krátkého času. Jde podle mého názoru právě o to, že přes obrovské vynaložení sil a prostředků terorismus nadále pokračuje a pozvolna se zabydluje v myslích lidí jako něco, co stále je - a tudíž musí stále být... Sadám Husajn prohrál nesmírně rychle válku s Američany a jejich spojenci, ale nyní nad spojenci vítězí ne již Husajn a mocenská struktura jeho povalené diktatury, nýbrž terorismus. Je to situace, na jakou nejsme z našich dějin zvyklí: ztráty poválečné jsou větší než válečné. Neumírá se především na frontě, v zákopech, tedy na jasné linii styku s nepřítelem, nýbrž v zázemí, na teritoriu bez pravidelného vojska nepřítele ? kdekoli. Relativně bezpečné jsou vlastně jenom důkladně střežené pevnosti, v nichž žijí cizinci, kteří pomáhají Iráčanům s převzetím země do vlastních rukou. Nikde jsem nečetl odpověď na otázku, jak dlouho taková situace potrvá. Srovnáme-li to s epochami rozvratu z našich dávných evropských dějin, může to trvat desetiletí, než přijde nějaký Karel IV. a pomalým trpělivým dobýváním loupežnických hradů a věšením lapků nastolí bezpečí, kdy, jak praví kronikář, mohlo jít Čechami malé dítě se zlatou korunou na hlavě ? a nikdo mu neublížil. (Věříme vůbec, že takto bezpečně může být i v Iráku?)
Teroristé vědí, že čas pracuje pro ně, ne proti nim. Už Vietnam ukázal, že války s účastí demokratických zemí vyhrává a prohrává především veřejné mínění. Takto prohráli vlastně už Britové válku o Suez ? a platí to, zdá se, obecně v celém období po druhé světové válce. Veřejnost musí být přesvědčena, že se jí válka týká, že stojí zato bojovat ? a tedy i umírat, že nejde o zájmy úzké vrstvy mocných či bohatých; veřejnost musí být připravena k obětem, jinak zvítězí nepřítel, třeba i velmi slabý. Právě proto je ta ? jinak naprosto pochopitelná ? shrnující, zevšeobecňující, zvykající si lhostejnost tak nebezpečná.
Na terorismus si lidstvo nemůže zvyknout jako na jedno z běžných rizik, jako jsou technická selhání nebo přírodní katastrofy. Dopravní nehody někdy označujeme jako ”daň“ za pokrok ? ale terorismus není daň za nic. Je to vždy a v každém případě zločin. A zločinec vždycky čeká, zda se zlomí vůle normálních lidí zločinu odporovat ? a zlomí-li se, zločinec přitvrdí...
František Schildberger