M a n e     n o b i s c u m    D o m i n e  ?  P a n e ,    z ů s t a ň    s    n á m i

Nad apoštolským listem pro nás od našeho papeže ze 7. října 2004.  

Mane nobiscum Domine ? Pane, zůstaň s námi. ”Tak dva učeníci,  jdoucí do Emauz, naléhali vpodvečer  dne vzkříšení  na poutníka,  který se k nim cestou připojil.  Zabořené do vlastních myšlenek je ani nenapadlo, že by onen neznámý byl právě jejich Mistr, který vstal z mrtvých? Ve stmívání končícího dne a v temnotě,  která tížila jejich duše, byl onen poutník světlem,  které probouzelo naději a otevíralo jejich duše pro touhu po plném světle,“ píše papež v úvodním odstavci listu. A pokračuje pak: ”A krátce na to Ježíšova tvář zmizela, ale Mistr zůstal před jejich očima pod způsobou  ´rozlámaného chleba´ před nímž se jejich oči otevřely“.

Toto dynamické napětí mezi oblažující  přítomností Ježíše Krista a  tvrdým životním úkolem, který je potřeba  pracně nést, je už dlouho častým tématem papežových úvah, zdá se mi; poprvé jsem se s ním setkala v jeho básních, které napsal, ještě než se stal papežem. A druhým  tématem, které je jako by středem jeho úvah v poslední době, je eucharistie. V roce 2003 to byla encyklika Eucharistia de Ecclesia,  na ni navazuje instrukce o liturgii (která zatím není vydána česky).   

Eucharistický rok je ohraničený  Mezinárodním eucharistickým kongresem v Quadalajaře v Mexiku v říjnu 2004 a  v říjnu 2005 biskupským synodem ve Vatikánu na téma Eucharistie pramen a vrchol života a poslání církve. Ale papež sám mluví v listu Mane nobiscum Domine o tom, že na podobnou eucharistickou iniciativu myslí už od jubilea roku 2000.  Také encyklika vydaná v loňském roce růžence Rosarium virginis Mariae, ve kterém vyhlásil tajemství světla, nevynechává  Eucharistii (celé znění  pátého tajemství by mělo být  ”?který ustanovil Eucharistii jako zpřítomnění své oběti“) .

Eucharistie je světlem, říká se v Mane nobiscum Domine.

Jako  při cestě do Emauz (”všechny proroky“ - Lk 27, 27) i dnes liturgie slova předchází liturgii chleba. Také v Janově evangeliu  je nejprve vysvětlení: ”Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj“  (Jan 6,55).  I dnes ? ostatně koncil to také připomíná ? má čtení Písma a homilie rozhořívat srdce.

Člověk ”bude stále pokoušen“, (říká Jan Pavel  II v Mane nobiscum Domine) redukovat eucharistii na vlastní rozměr, zatímco ve skutečnosti se on sám musí otevřít  rozměrům Tajemství. ”Eucharistie je příliš velký dar, než aby  snášela obojetnosti a  zmenšování“ ?  je řečeno už v encyklice Ecclesia de Eucharistia.  Eucharistie má kontext hostiny spolu se smyslem pro společenství, a  je zpřítomněním jediné  Kristovy oběti na Golgotě. Zároveň ”nás promítá“ do budoucího druhého příchodu Krista a tím oživuje naši naději.

 
Eucharistie je tajemstvím  Ježíšovy skutečné přítomnosti. Skutečné ne proto, jako by  ostatní  formy Ježíšovy přítomnosti nebyly  skutečné, byly tím vyloučeny; ale proto, že se celý Kristus stává v eucharistii přítomen  ve skutečnosti svého těla a krve. V eucharistii se svrchovaným způsobem naplňuje Ježíšův slib, ze s námi zůstane až do konce světa.

Eucharistie je velké tajemství, které je třeba dobře slavit  adorovat a  kontemplovat. Je třeba, aby mše svatá byla postavena do středu křesťanského života a aby se v každém křesťanském společenství udělalo všechno pro to, aby byla slavena důstojně, podle stanovených norem, s účastí lidu. Je třeba i mimo mši svatou  pěstovat  živé vědomí skutečné přítomnosti Krista: chovat se k eucharistii s krajní úctou a nechat na sebe působit její přitažlivost.

”Na prosbu emauzských učedníků, aby zůstal s nimi, Ježíš odpověděl mnohem větším darem: skrze svátost eucharistie našel způsob, jak zůstávat ´v nich´. Přijímat Eucharistii je vstupovat do hlubokého společenství s Ježíšem.  /?/  Copak to není největší touha člověka, copak to není  to, co si Bůh předsevzal tím, že uskutečnil plán spásy?“  Důvěrnost přijímání eucharistie nelze přiměřeně pochopit  ani uskutečnit mimo církev, která je Kristovo tělo. Proto také církev, kromě jiného, klade podmínky pro to, aby se někdo mohl podílet plným způsobem na eucharistické oběti.

 
”Byl  bych štasten, kdyby se znovu promeditovalo co jsem napsal v apoštolském listu Dies Domini“ ?  že při mši  určitým způsobem znovuprožíváme to, když se apoštolům zjevil Zmrtvýchvstalý. Když člověk zakusí Zmrtvýchvstalého s tím, že se živí jeho tělem a jeho krví,  nemůže si nechat prožitou radost pro sebe: vzbuzuje to v křesťanovi naléhavou potřebu  vydávat svědectví, hlásat evangelium. Rozloučení po mši je zároveň pověřením, které pobádá křesťana k nasazení. Ale aby k tomu došlo, je potřeba, aby křesťan v osobní  i  společné meditaci asimiloval hodnoty, které eucharistie vyjadřuje, postoje, které  inspiruje a předsevzetí, která vzbuzuje. Především díkůvzdání vůči Stvořiteli, které neohrožuje oprávněnou nezávislost pozemských skutečností, ale dává jim základ a umisťuje je do správných hranic.

 
Proto je výzvou roku eucharistie vydávat s větší silou svědectví o přítomnosti Boha ve světě. Nemějme strach mluvit o Bohu. ”Kultura eucharistie“ rozvíjí  kulturu dialogu. Je omyl myslet si, že veřejný projev víry může ohrožovat  spravedlivou nezávislost státu nebo dokonce podněcovat nesnášenlivé postoje. Jestliže v této věci byly v minulosti omyly, není to vliv ”křesťanských kořenů“, ale nedůslednosti křesťanů vůči jejich kořenům. Kdo se naučí děkovat jako ukřižovaný Kristus, bude moci být mučeníkem, ale nikdy nebude biřicem.

Církev v eucharistické oběti obnovuje  vědomí, že je ”znamením a nástrojem“  nejen úzkého spojení s Bohem, ale také jednoty lidského  pokolení.  Každá mše, i sloužená ve skrytosti či v zapadlém koutě země, nese rys univerzality. Křesťan, který se podílí na eucharistii, může žít eucharistii jako školu míru ? i v době s přízrakem terorismu  navazovat dialog a  vytvářet společenství.

Svatý Pavel  silně zdůrazňuje, že není dovolena  eucharistická oběť, ve které nezáří láska dosvědčovaná  konkretním sdílením  hmotných dober s chudými. Tím, že se Ježíš sklonil a umýval učedníkům nohy, vysvětloval jednoznačným způsobem eucharistii. Proč tedy v roce eucharistie by nemohly farnosti vyjít vstříc některé z podob chudoby v dnešním světě ? hladu v některých částech světa, nemocem v rozvojových zemích, osamocenosti starých osob, nezaměstnaným, přistěhovalcům. Nesmíme si dělat iluze: podle vzájemné lásky a zvláště podle péče o toho, do je v nouzi, budeme uznáni za pravé Kristovy učeníky. A toto měřítko bude základem potvrzené ryzosti našich eucharistických obětí.

 
Na závěr papež říká: ”Ó svatá hostino, při níž se přijímá Kristus! Rok eucharistie vzniká z úžasu, s nímž se církev staví  před toto velké tajemství. Tento úžas nepřestává zalévat mou duši. Z něho vyvěrala encyklika Ecclesia de Eucharistia. Pociťuji to jako velkou milost sedmadvacátého roku Petrovy služby, který začínám, že mohu celou církev volat, aby kontemplovala, chválila a zcela zvláštním způsobem adorovala tuto nevýslovnou  Svátost. /?/ Kdyby plodem tohoto roku bylo třeba jen to, že by se oživilo /.../ slavení mše svaté a kdyby vzrostla adorace mimo mši svatou, dosáhl by tento rok milosti významného výsledku. /.../ Znovu objevte dar eucharistie jako světlo  a sílu pro svůj každodenní život ve světě, při výkonu svých zaměstnání a při styku s nejrůznějšími poměry. Ať ke všem dospěje mé požehnání,  které přináší  milost a radost."

Jana Fišerová