N ě c o o S p r a v e d l n o s t i
Proč vlastně ctnosti v Kuksu začínají Spravedlností, když je to ctnost, jež je svorníkem všech ostatních a mělo by se k ní dojít na závěr, než se přistoupí k božským ctnostem Víře, Naději a Lásce? Nebo je to tím, že pouze Spravedlnost, jak ji známe z Bible, v sobě zahrnuje ostatní ctnosti, zatímco v profánním kontextu je vnímána vlastně jako taková skoro-ctnost, téměř blízká nule; či se už rovná nule: nikomu sice nic neberu, ale také nikomu nic nedám; každému jen to, co už mu patří, pro nikoho nic navíc. Co pro koho udělám, za to ať mi - spravedlivě - zaplatí. To je Spravedlnost. Nula od nuly, nula.
Máme kupodivu kdesi hluboko v mysli představu o tom, co by bylo spravdlivé - respektive o tom, co by bylo ”vlastně spravedlivé“: všichni lidé stejně vysocí, všichni lidé stejně krásní; všichni lidé stejně bohatí, všichni lidé stejně nadaní; všichni by se dožili stejného věku a byli stejně úspěšní, ne ovšem všichni zglachšaltovaní... Tak toto by bylo spravedlivé, o tom nemáme pochyb, ale ani o tom nemluvíme, protože stejně tak silné je naše jasné přesvědčení, že nikdy, za žádných okolností a v žádné zemi a v žádném režimu a za žádného počasí se takováto spravedlnost neuskuteční. Žijeme tedy ve stavu permanentní, akceptované a samozřejmé frustrace našeho smyslu pro spravdlnost. Tento rozpor se naplní a zaplní až na věčnosti.
Jako děti jsme velmi oceňovaly, když byla paní učitelka spravedlivá. To byla vlastnost nad všechny ostatní vlastnosti. Nevadilo tolik, že na nás křičela, jako to, když křičela jenom na někoho. Nic tak člověka nebolí jako zážitek křivdy. Méně bolí více ran, když víme, že jsme si je zasloužili, než jedna, o které si myslíme, že jsme si ji nezasloužili... Lépe se hojí velká zranění v čestném boji, než malá zasazená lstivě.
Nespravedlnost může bolet a hnisat po celá desetiletí. To souvisí s odpuštěním. Z hlediska té spravedlnosti vážící na rovných vahách, té která jako jediná ctnost má vlastní ministerstvo, je možná odpuštění ”nespravedlivé“. Neodpouští mnisterstvo spravedlnosti, ale nejvyšší státní úředník, sedící na hradě na úloze bývalého krále, toho, jenž býval z Boží milosti.
František Schildberger