Smíření se s Grebeníčkem
Patnácté výročí 17. listopadu se neslo ve znamení projevů mnoha politiků. Vrcholným ”zážitkem“ se stalo trapné slavnostní shromáždění v Poslanecké sněmovně s vystoupením předsedy českých komunistů. Je dokladem absurdnosti dnešní situace v porovnání s ideály Listopadu. Komunismus jsme neježe neporazili ( jeho porážku způsobilo vítězství ve studené válce po nástupu konzervativců na obou březích Atlantiku a nezanedbatelný podíl současného papeže), ale je s námi stále přítomen a má se čile k světu. Z úst hlavy státu jsme se dozvěděli, že komunismus bohužel byl součástí naší národní historie a tvoří i dnes část naší národní identity. Tato banální pravda nás má podle pana prezidenta vést k tomu, abychom se s minulostí vyrovnali pozitivním dneškem, tedy vytvořením takové společnosti, která vznik nových režimů tohoto typu neumožní.
Akcent na současnost a budoucnost, vyjádřený tímto názorem, plně koresponduje již s předchozím projevem prezidenta při příležitosti státního svátku 28. října. Jeho mottem je smíření se s minulostí, které se nabízí nejen jako přístup ke komunistické minulosti, ale i jako východisko do budoucnosti.
Jakkoliv mohou vyslovené názory působit jako logické a pravdivé, skrývají v sobě takříkajíc čertovo kopýtko. Jejich důsledky mohou být pro společnost devastující. O míře bezvýchodnosti a nebezpečí, které v sobě skrývají, nás nejlépe mohou zpravit východiska, ze kterých vycházejí.
Smíření je velkorysý akt vzájemné vstřícnosti. Smíření se s komunistickou minulostí, jejími zločiny a komunistickou přítomností je prostě selháním. Proto také vzhledem k minulosti všichni, kteří jsou schopni elementárního morálního rozlišení mezi dobrem a zlem, nepoužívají pasivní termín smíření, ale výraz aktivní - vyrovnání, respektive vyrovnávání. Tento postoj vyjadřuje aktivitu všech vedoucí ke skutečnému procesu překonání tíživé minulosti a důsledného odstraňování jejích pozůstatků v přítomnosti. Jedině tato aktivita je nadějným příslibem do budoucna. Vyžaduje však elementární schopnost mravního rozlišování. Každého, kdo upřímně usiluje o tuto cestu, musí zamrazit naznačení východisek přístupu prezidenta k hodnocení nedávné (polistopadové) minulosti. Podle něj existuje mnoho navzájem soupeřících a doplňujících se pravd, na které máme každý nárok. Postmoderní relativizmus má být konstruktivní ideou současného českého státu. V takto založené pluralitě se pravdou stávají klidně i lži komunistů, nejen současné, ale i minulé. Nikdo pak nemá právo je za ně odsuzovat. Uplatňují svoji svobodu, právo na svou ”pravdu“. Nejhorší devastaci nabízený přístup přináší v rovině morální. Podle předkládaného receptu může být dnes již jedno, kdo byl padouch a kdo hrdina.
Nepřijatelnost výše uvedeného závěru se prezident snaží zastřít účelovým klamáním. Říká, že ti, kteří komunistickému režimu vzdorovali, požívají dnes skutečnou a zaslouženou úctu. Od komunistů současných i minulých a dalších pomahačů totalitního režimu rozhodně nepožívají. Dilema je neřešitelné. Jak zabránit znevažování statečných činů a postojů demokratů a zároveň uznat svobodu a právo na jejich znevažování, když nemáme podléhat zjednodušování a nesmíme bojovat proti subjektivní ”pravdě“ současných i budoucích znevažovatelů? Prý se máme všichni smířit s námi samými, s naší vlastní minulostí.
Výzva k tomuto smíření a nikoliv k vyrovnávání má vzhledem k významu slova a kontextu současného střetu převážně pasivní obsah. Demobilizuje všechny, kteří věří, že česká demokracie má být založena na hodnotách a ideálech, které ji udržují při životě. Ochota k oběti, láska ke svobodě a demokracii, boj proti marxismu, komunismu a všem podobám diktatury k nim nerozlučně patří. A antikomunismus byl a zůstává i nadále nejautentičtějším projevem demokracie v českém prostředí. V projevech našich vrcholných demokratických politiků však o antikomunismu nenajdeme ani slova. Zato soudruh Grebeníček ví, že antikomunismus je bytostným nepřítelem uplatnění komunistických plánů na získání vlivu v budoucnosti. Vědí to i mnozí studenti a demonstranti, kteří včera oslavili pád komunistického režimu před patnácti lety. Demokratičtí politici však jejich vůli nerespektují. Česká společnost se nyní rozhoduje, zda se s tímto vývojem nadlouho smíří. Obávám se, že toto je nejvlastnějším ”přínosem“ dneška k ”sametovému“ výročí.
Zdeněk Vaverka