M a l ý      f e je to n     o     s t o p á c h     h i s t o r i e

Občas   procházím  chrámem  svatého Víta.  Chodím tam totiž na ranní mši svatou, na sedmou.

Je to takový zvláštní pocit, když  mírně nervozně  jdu rychlým krokem po mramorové dlažbě  uvnitř chrámu, abych se dostala na mši, která se slouží v prostoru pod renesanční kruchtou, uzavřeném dřevěnou, ovšem umělecky zpracovanou  přepážkou mezi původními sloupy.
 
Dokud jsem chodila právě tak na začátek mše, nic se nedělo, všechno bylo normální a běžné.

Jednou jsem ale přišla o půl hodiny dřív ? a to jsem snad ani neměla dělat.

Místo abych procházela chrámem, tak jsem se procházela chrámem.

Přepadl mne pocit,  že je vlastně absurdní procházet chrámem, do kterého jdu na mši.
A jak jsem tak vychutnávala tenhle pocit absurdna, předjel mě automatický umývací vozík. Stroj, která drhne a myje podlahu a jeden člověk jde po jeho boku, aby jej nasměroval, kudy má jet. Jezdí tam denně, každé ráno. Už předtím, když jsem jenom rychlým krokem procházela, všimla jsem si, jak úctyhodně je podlaha chrámu opotřebovaná, jsou to stopy věků, právě tak, tak jak to člověk vidí v římských bazilikách. Ačkoli ta dlažba u svatého Víta je skutečně zánovní. A všimla jsem si, jak rychle tento proces  úctyhodného opotřebení pokračuje.

Neměla jsem čas o tomhle jevu příliš přemýšlet, ale kdyby se mě někdo zeptal, asi bych odpověděla, že je to tím, jak mnoho turistů teď chrámem svatého Víta pochází.

Jenomže jak jsem tak koukala na ten mycí pojízdný instrument, a na to, jak tu podlahu drhne? došlo mi to. 

Ale ať. Hlavní je, že výsledný  vzhled podlahy  je  úctyhodný. Jako po staletí vyšlapávaný zbožnými poutníky.

Jana Fišerová