C a u s e r i e o p o l i t i c k ý c h s t r a n á c h
Srovnávat si situaci a náladu z doby před deseti, patnácti lety a dnes začíná být zajímavé ? rozdíl je už, i v rámci jednoho politického systému, značný a leccos snad o nás i vypovídá.
Vzpomínám si, jak jsem se (bylo to ve Šlapanicích u Brna) krátce po listopadu 1989, už jako svobodný redaktor svobodných Lidových novin, sešel s panem Liškutínem.
Poté, co bojoval za naši svobodu, utekl před naší nesvobodou - a prožil většinu života ve Spojeném království. Ptal jsem se ho hlavně na politiku, na fungování demokracie; zážitky z války mi tehdy připadaly nejen méně aktuální, ale i méně zajímavé... Hledali jsme jakékoli poučení pro naše budování demokracie. Sbírali jsme informace ze všech stran.
Jednou z forem hledání byla tehdy, podle mého názoru, i Strana přátel piva... Ta úleva, že recesisté mohou kandidovat! Že demokracie s nimi jedná jako s vážnými uchazeči, když oni se tak, při nevážném obsahu formálně chovají, že demokracie tu recesi unese! (Jinak jsem se tehdy na ně nedíval v tom televizním čase určeném k předvolební agitaci ? i to bylo samo o sobě dech beroucí novum! - nijak rád; na ty dost nepříjemné pány, kteří se předváděli, aniž by by byli schopni vymyslet jediný vtipný fór; prý se mají restaurace třetí cenové skupiny převádět do čtvrté, aby bylo pivo levnější; každý rozumný člověk už tehdy věděl, že komunistické třídění restaurací do čtyř cenových ? a leckdy přímo rasových - kategorií je nesmysl a trh brzy zavede desítky různých ”cenových kategorií“...) Rozhodně jsem ale tehdy nepatřil k těm, kdo se na Stranu přátel piva zlobili, že znevažují svobodné volby ? spíše jsem se zlobil, že znevažují obraz inteligentního českého konzumenta piva a utvrzují image pivního humoru jako humoru přihlouplého až pitomého.... Mezitím, je třeba dodat, už máme různých podivných kandidátek příliš a dost nepříjemných pánů nadbytkem; někteří z nich se naopak zase snaží přejít od recese k serioznosti, jak o například už po několikáté v senátních volbách neúspěšný podnikatel s nemravností a bývalý dlouholetý potratový chirurg MUDr. Radim Uzel... Ale to byly vždycky jiné grády než pouhá pivařská recese.
Zpět k panu Liškutínovi. Zaujal mě tehdy pozoruhodným postřehem. Řekl jej svojí krásnou, správnou češtinou s neméně krásným a správným anglickým přízvukem: ”Vy tady máte Stranu přátel piva, ale to je úplný nesmysl! V Anglii jsou přece všichni přátelé piva v Konzervativní straně!“
A líčil mi, jakým způsobem je Konzervativní strana se svými domy a hospodami zakotvena v životním stylu mnoha mnoha lidí a jak je přirozené jít do stranické hospody...
Takhle zakořeněny mají být politické strany? tázal jsem se sám sebe v duchu, a je to pro demokracii nutné? (Mnoho lidí tehdy mělo pod vlivem let pod vládou vševládné komunistické strany odpor k samotnému pojmu ”politická strana“. A leckdo se, pod vlivem mnohostranné současné politiky, takového odporu nezbavil dodnes.)
Hlubokou součástí života svých členů byla u nás zejména sociální demokracie, a po ní komunisté. Třeba leckomu na Kladensku tak strana se setkáními, přednáškami a věčným, eschatologickým, cílem zcela jednoznačně nahrazovala kostel. Kritizovalo se to i v Moskvě na Třetí internacionále. Soudruzi v Moskvě poukazovali na to, že soudruzi v Československu tak získávají určité maloburžoazní prvky a ztrácejí potřebnou revolučnost. Až Klement Gottwald pak začal hlasitě říkat, že cílem KSČ je odmítání války, ale vyvolání války občanské, proto se nemají mladí komunisté vyhýbat službě v buržoazní armádě, jen ať získají potřebné znalosti a výcvik.
Komunisté jsou zvláštní kategorie ? ale hlavně, musím říct, o jejich vnitřním životě dnes nic nevím. Kdysi jsem při setkání s německými spisovateli v Drážďanech zažertoval, že komunismus je vlastně formou nočního života, protože každá komunistická organizace ne vlastně Night-Club, čti německy Neid-Club, tedy - Klub závisti...
Ale ostatní? Jak hluboko je která z demokratických stran součástí života svých členů? Málo. A v institucionální rovině ještě méně, příznivci stran se setkávají spíš po domech a bytech. Opět s jednou výjimkou, která je velmi specifická, totiž KDU-ČSL; ta je nezřídka vnímána svými členy jako skutečnost ne politická, nýbrž náboženská...
Myslím si, že vztah k stranám u nás pokud se vybudoval, tak zase zhasl.
Jestliže vlastně už bývalá (kdysi významně vládní dnes zcela bezvýznamná) Občanská demokratická aliance začátkem devadesátých let jako jediná deklarovala, že nechce být stranou s masovou členskou základnou, ale spíš jakýmsi klubem, odkud vzejdou volební kandidáti, tak bych řekl, že právě to se nakonec u nás podařilo téměř všem stranám. Nechodíme do stranických hospod vypít si svoje pivo... A myslím si, že je to tak dobře.